Když jsem se je pokoušel vyvést z omylu a tvrdil, že toho moc nemá a nepatří jí ani dvougarsonka, ve které bydlí, nevěřili mi nebo si mysleli, že jsem blázen.
Když na tu dobu vzpomínám, vidím se jako v zrcadle. Nezkušený pětadvacetiletý mladíček Karel, který se buď s chutí vrtá v nějakém nefunkčním počítači, občas si zajde do přírody či do bazénu nebo si jen tak skočí na pivko. Ta technika byla a vlastně stále je mou profesí, to ostatní představuje koníčky samotářského introverta. Ne, že bych se byl dívek svých vrstevnic přímo bál, bylo by mě lákalo s nějakou začít chodit, ale neuměl jsem se seznamovat a ani neměl potřebné atributy k tomu, aby mě vyhledávaly ony samy. Kamarádů jsem sice pár měl, ale nejlépe mi bylo samotnému.
„Dobrý den, můžu vám nějak pomoct?“ Oslovil jsem tehdy v lese při houbaření neznámou ženu, která už dlouhé minuty bloudila ve zvětšujících se kruzích okolo svého košíku a tvářila se přitom zoufale. Sice jsem se trochu bál, že při pohledu na cizího muže v ne zrovna vycházkovém ohozu začne křičet o pomoc, ale nestalo se tak.
„Ztratila jsem brejle,“ odpověděla. „Někde tady okolo mi musely spadnout, jsem strašně krátkozraká a nemůžu je najít. Byla by jich škoda, stály mě spoustu peněz a bez nich budu úplně vyřízena.“ Mluvila dost rezignovaně, jakoby se se svou optikou už rozloučila, dívala se na mě, ale asi ani pořádně neviděla, jak vypadám.
„Počkejte chvilku, já se po nich kouknu,“ zželelo se mi jí. A asi po třech minutách jsem pochopil, proč je ve své krátkozrakosti nenašla, zajely totiž do starého listí, koukal jim jen konec jedné nožičky a sám jsem měl kliku, že jsem je omylem nerozšlápnul.
Nicméně ukázalo se, že kliku jsem měl nejen v nalezení Hedvičiných brýlí, ale hlavně v nalezení Hedviky jako takové. Jakmile si vrátila brýle na nos, byla jako vyměněná, my začali ještě tam v lese u dlouhého rozhovoru o houbách a houbaření, pokračovali několika schůzkami o večerech následujících dní a o dalším víkendu skončili v posteli. Nezabránil tomu ani fakt, že Hedvika byla padesátiletá vdova a já krom jednoho postpubertálního zážitku o polovinu mladší téměř panic.
Možná vás napadá otázka, jestli v mé osobě Hedvika nespatřovala náhradu za svého syna, který se před časem oženil za oceán a já za matku, která mě v dětství nechala na krku tátovi a opustila nás s jiným mužem, ale my to tak nebrali. Najednou jsme k sobě měli tak blízko, že jsme ten propastný věkový rozdíl ani nevnímali a užívali si partnerství, které nám oběma vědomě i podvědomě strašně chybělo.
Okolí si na náš vztah časem zvyklo, stejně mě mnozí v mém samotářství už dřív považovali za poněkud divného patrona a tátovi nezbylo, než celou věc přijmout. Zpočátku sice nad tím kroutil hlavou, ale dobře věděl, že nějaké rozmlouvání partnerky svému dospělému dítěti by nemělo cenu a zafungovalo spíš opačně. A tak snad už ani nikdo nebyl moc překvapený, když jsme se po roce s Hedvikou vzali.
***
Každý máme svoje chyby nebo třeba jen vlastnosti, které se tomu druhému nějakým způsobem nelíbí a chceme-li s někým žít v partnerství, musíme dělat kompromisy na obou stranách, abychom se mohli navzájem přijmout. Na počátku vztahu v období zamilovanosti je to snadné, a tak Hedvice nevadila moje introverze, a když jsem jí například občas řekl, že chci být sám se sebou, vzala to a o to víc se těšila, až se jí zase budu věnovat. Já naproti tomu přehlížel její sklony k panovačnosti, vztahovému majetnictví a neochotu tolerovat jiné názory, jež jsou její vlastní.
Jedno staré, tuším, že čínské přísloví říká: „Chceš-li být šťastný jeden den, opij se. Chceš-li být šťastný dva roky, ožeň se. Chceš-li být šťastný celý život, choď na ryby.“ Když to trochu nadsadím, na alkohol jsem nikdy moc nebyl a místo rybaření jsem miloval houbaření a pobyt v lese se vším, co mi jeho prostředí poskytovalo. Však taky v lese jsem Hedviku poznal a k lesu se váže i drobná příhoda, která mě mohla varovat, ale já si to tehdy neuvědomil.
„Schovej ten mobil, copak nedokážeš vnímat všechnu tu krásu tady okolo sebe?“ Zhurta vybafla jednoho dne Hedvika zcela bez varování na nějakou neznámou asi desetiletou dívku, která byla v lese kousek od svých rodičů a zaujatě rejdila prsty po displeji svého telefonu. Tehdy jsem to od Hedviky považoval za správné napomenutí dítěte, zřejmě věčně srostlého se svou technikou a vůbec mi nedošlo, že se má partnerka plete do věcí, do kterých jí vůbec nic není.
Jenomže postupem času se Hedvičina panovačnost nebo, chcete-li, zaujatost stupňovala a hlavně začala víc a víc směrovat vůči mé osobě. Svým způsobem se přidala i žárlivost. To už jsme dávno bydleli spolu, já se přesunul od táty do Hedvičiny dvougarsonky a chtěl-li jsem například jen zatelefonovat svému rodiči, Hedvika hned začala poslouchat, s kým že to mluvím, a dokonce si ani neodpustila poznámky k tomu, co říkám. Došlo to tak daleko, že jsem se telefonování v Hedvičině přítomnosti začal vyhýbat a čekal s ním, až půjde vyvenčit svého nového pudlíka nebo až budu v práci.
Nebudu zde zacházet do podrobností zvyšujícího se napětí a Hedvičiných výstupů, které se objevovaly třeba už jen proto, že jsem si chtěl jednou za dlouhý čas skočit s kamarády na pivko, zajít za tátou bez ní nebo jen tak prostě být sám se svými myšlenkami. Čínské přísloví se naplnilo akorát s tím rozdílem, že jsem byl s Hedvikou šťastný o něco déle než dva roky, pak sebe a vlastně i ji několik dalších let trápil v naději, že se to přece proboha musí spravit, a ve finále po víc než deseti rocích vztahu od ní odešel.
***
Od mého odchodu od Hedviky uplynulo dalších několik let, mně minula čtyřicítka a jí bylo pětašedesát. Jsme rozvedení, já žiju už třetím rokem s Jarmilou a jejím dospívajícím synem. Svou novou přítelkyni jsem poznal na badmintonu, sportu, který jsem před časem objevil a který mě začal v rekreační podobě bavit.
Můj vztah s Jarmilou je úplně jiný, než byl ten s Hedvikou, žádná slepá zamilovanost, prostě je nám spolu dobře, ale dáváme si absolutní svobodu, založenou na vzájemné důvěře. Oba tak nějak tušíme, že by nám to mohlo vydržet hodně dlouho, ne-li napořád, ale nic si nenamlouváme, ani neslibujeme. Navíc jsem jako bonus získal kamarádství jejího syna, kterému se snažím poskytnout, obrazně řečeno „mužský element v rodině“ a který na mě ve svém pubertálním věku kupodivu občas dá víc než na svoji rodičku.
Možná by bylo normální, kdybych na Hedviku úplně zapomenul a udělal tlustou čáru za minulostí, jak se s oblibou říká. Cítím však, že to není tak docela možné a jakkoli je naše láska jak ta fyzická, tak i ta duševní dávno definitivně pryč, připadá mi přirozené Hedvice určitým způsobem pomáhat. Dlouhá léta jsme spolu sdíleli lože i stůl, a to se prostě vymazat nedá.
Hedvika zestárla možná víc, než by odpovídalo jejímu věku a zůstala sama se svým také už hodně starým pudlíkem. Například když musela nedávno na operaci, vzal jsem si psa k sobě, tedy k nám, a když se vrátila, párkrát jsem se u ní zastavil, abych jí trochu pomohl, než se dá víc dohromady. Její panovačnost vůči mé osobě je pryč, sám nevím, jestli si dává přede mnou pozor nebo jestli se tato její vlastnost otupila věkem. Možná dílem jedno, dílem druhé.
Budoucnost svého prazvláštního vztahu, nevztahu k Hedvice neřeším, to asi ani nejde. Ale v jednom mám štěstí, totiž v Jarmile. O mých občasných kontaktech s Hedvikou samozřejmě ví, ale věří mi, chápe je, je tolerantní a netrápí se jimi. Tím jsem si jistý, možná coby introvert na někoho působím jako studený čumák, ale občas na lidech tak nějak instinktivně poznám jejich pocity, které zůstávají ostatním skryté.
