Z tohoto důvodu vlastně ani nevím, kde jsem se narodila a nepamatuji si na svoji maminku. První mé střípky vzpomínek příliš příjemné nejsou, vnímala jsem okolo sebe mokrou zablácenou trávu a dešťové kapky, které mě studily na čumáčku. Nade mnou bylo dřevěné prkno parkové lavičky, které mě před tím deštěm příliš ochránit nedokázalo, okolo mě tu a tam prošel nějaký spěchající člověk. Někteří s těch lidí měli s sebou na vodítku psa, to jsem se pokaždé co nejvíce přikrčila strachem, aby mě neobjevil, jenže v tomto ohledu byl zřejmě déšť na mé straně, neb i ti pejskaři na své miláčky pospíchali, aby byli co nejdříve doma v teple. Byla jsem hladová, strašně unavená a zoufale osamělá. Když už jsem málem usínala vysílením, najednou slyším lidský ženský hlas, jak říká:
„Jé, Karle, tady je nějaké opuštěné kotě, chudinka celé mokré a vyhublé, a přitom tak roztomile mourovaté, podívej se.“
„Božka, máš pravdu, je hezké, ale pojď, za chvíli nám začíná to divadlo, ať nepřijdeme pozdě.“
Rozhovor těch dvou lidiček pokračoval, moc jsem jim nerozuměla, ale cosi mi říkalo, že by se ta paní nade mnou ráda smilovala a postarala se o mě, ale její manžel s tím zřejmě moc nesouhlasí. Lidé na rozdíl od nás samotářských koček obvykle žijí v malých uzavřených skupinkách, kterým říkají rodina, a jak jsem později poznala, v této rodině měla hlavní slovo lidská samička, paní Boženka, která přesvědčila svého manžela, že postarat se o tak výjimečné koťátko, jakým jsem byla právě já, je daleko lepší, než návštěva divadelního představení.
A tak si mě ti dva odnesli domů do svého vyhřátého městského bytu, kde mě nejen osušili a nakrmili, ale hladili a chlácholili tak dlouho, dokud jsem neupadla do hlubokého posilujícího spánku.
