Jan Pražák
Nemravnosti a sprosťárničky
„Každopádně má být obrácený dolů,“ tvrdila paní kněžna, když se v zámecké zahradě dohadovala s babičkou...
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (pro zasmán, Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
„Každopádně má být obrácený dolů,“ tvrdila paní kněžna, když se v zámecké zahradě dohadovala s babičkou...
„Honzo, pořádně si mě prohlídni a dlouze mě obdivuj,“ pravila Maruška hned po příchodu do naší oblíbené cukrárny.
V té pekárně s pár stolky uvnitř jsem se stavil cestou domů, když mě přepadl náhlý záchvat hladu...
„Míšo, jeď s Pavlínkou opatrně a hlavně buď potichu, ať se zas nevzbudí.“
Tvářila se pořádně nasupeně, už když vycházela z ordinace, kam doprovázela svého manžela.
Vlahý letní podvečer uprostřed červencové dovolené. Vrátili jsme se z lesa, manželka odběhla s foťákem, že si pořídí ještě pár záběrů krajiny a já si na terase u penzionu objednal kávu.
„Maruško, jsem rád, že tě po tak dlouhý době zase vidím, celá jsi mi zkrásněla,“ usmál jsem se na svou společnici. Seděli jsme na kavárenské předzahrádce a pozorovali, jak se cvrkot v pražských ulicích znovu zvolna rozbíhá.
„Honzo, tobě to můžu říct, ty se mi nebudeš smát.“ Pravila Maruška, když jsem se jí včera zeptal, proč se nad kafem a větrníkem tak hezky nakrucuje a natřásá hrudníkem. Tiše jsem přikývnul a čekal, co z ní vypadne.
Cestou z práce jsem se zastavil na buchtu a kafe v pekárně u autobusového nádraží na okraji města. Buchta byla okoralá a kafe připomínalo odvar z ponožek, ale místní společnost mi nepovedený kulinářský zážitek bohatě vynahradila.
„Nesmíš! Nemůžeš si brát to, co ti nepatří!“ Křičelo zoufale moje svědomí. A přitom vědělo, že má jen pramalou šanci přehlušit volání chtíče, který prostupoval celým mým tělem. Očima, rukama, ústy a pak dál dolů.
Ztuhla s vidličkou na půli cesty od talíře ke svým drobným ústům. Vykulila na mě blankytně modré oči a nevěřícně se otázala: „To jako myslíte mě?“
Kdepak, nešlo o prase v přeneseném slova smyslu, tedy o člověka, kterému se tak říká kvůli jeho vlastnostem. Nešlo dokonce ani o prase divoké s oněmi pověstnými nahoru zahnutými zuby. Byl to prachobyčejný čuník domácí.
Rostou. A rostou hodně, dokonce tak moc, že dokážu najít i já, a to už je fakt co říct. Existuje však někdo, kdo najde houby i tehdy, když ostatní chodí z lesa s prázdnými košíky.
Nikdy bych nevěřil, jak může být konzumace zeleniny nebezpečná. Vždy jsem byl přesvědčený o tom, jak je tato strava člověku veskrze prospěšná, až jsem se včera na vlastní kůži přesvědčil o pravém opaku.
Starobyle zařízený pokoj s vysokým stropem a těžkými závěsy na oknech byl osvětlený tlumenou září trojramenného svícnu. Na kulatém stolku, pokrytém temně rudým ubrusem ležely vykládací karty a veliká křišťálová koule.
V mládí jsem si to nějakej čas zkoušel dělat sám, ale co si budeme povídat, nikdy to nebylo to pravý. A tak jsem záhy začal navštěvovat profesionálky. Za ta léta jsem jich vystřídal docela dost a teď jsem narazil na novej kousek.
Tehdy před mnoha léty jsem se jen stěží a s dlouhotrvajícím žalem smiřoval s jejím odchodem. Užili jsme si spolu spoustu nádherných chvil a najednou byla pryč, myslel jsem, že už ji nikdy v životě nespatřím.
„Honzo, ty víš, že normálně pivo moc nemusím, ale jestli máš chvilku, pojď se mnou na jedno. Dneska to fakt potřebuju.“
Budík mě z dráždivě milostného snu nekompromisně vrhnul do tmavého pošmourného rána. Nezbylo mi, než vylézt z pelechu a za doprovodu bubnování deště se s polozavřenýma očima odšmátrat do koupelny.