Já se za ty svý velký vytahaný prsa nestydím!

Písmo: A- | A+

„Honzo, neskočil bys se mnou po práci na kafe? Potřebuju si ověřit, jestli jsem v týhle moderní době ještě pořád normální.“ Maruščina otázka mě sice trochu zaskočila, ale rád jsem souhlasil a těšil se, čím mě tentokrát překvapí.

„Tak v pět na obvyklým místě, Honzo, ale měla bych jednu prosbu. Přijď přesně, objednej kafe s větrníkem a krátce mě prozvoň. Než nám to donesou, budu u tebe,“ kladla mi má krásná blonďatá plnoštíhlá kamarádka úpěnlivě na srdce.

„Bez obav, Maruško, tvé přání je mi rozkazem, a abys věděla, budu se na tebe moc těšit.“

Dvě minuty před pátou jsem zasedl ke stolku pro dva v naší oblíbené po delší době znovu otevřené kavárně, objednal, procinknul Maruščin telefon a... A čekal celý napjatý, co se bude dít.

Nu, chvíli se nedělo nic. Voňavá kouřící káva byla donesena, větrník se na mě usmíval hned ve dvojím vydání a stále se nedělo nic. Až asi za deset minut se zpoza rohu z chodbičky k toaletám vynořilo strašidlo.

Malá, hnědá, tváři divé pod plachetkou osoba... Ne, to je Erben. Moje strašidlo mělo oblečený široký bílý plášť, který mu sahal skoro až na zem, takže vypadalo jako roura, z níž dole vykukovaly sešlapané sandály. Na horním konci té roury sedělo cosi, co mohla být hlava, ale kvůli červené gumové koupací čepici, obrovské roušce přes celý obličej a tmavým brýlím to nebylo pořádně poznat. Jo a ta věc měla nejspíš i ruce, o čemž napovídaly modré a pravděpodobně též gumové rukavice, které tomu čouhaly z rukávů. Zbledl jsem a počal se chvět strachem, neb se to blížilo k mému stolku. „Proboha, jen ať se tu teď neobjeví Maruška nebo ji před tímhle monstrem nedokážu ochránit ani s nasazením vlastního života,“ honilo se mi hrůzyplně hlavou.

„Tak co, Honzo, jak se ti v tomhle líbím?“ Promluvilo to na mě Maruščiným hlasem, posazeným o půl oktávy níž. Zamrazilo mě. Místo na Polednici jsem si tentokrát vzpomněl na Červenou Karkulku a její babičku. Tahle věc musela před chvilkou sežrat mou krásnou kamarádku, teď se za ní vydává a jde po mně.

Nezbylo mi, než hrát její hru a zkusit se bránit útokem: „Maruško,“ začal jsem opatrně, „proč jsi ze sebe udělala ježibabu? A proč mluvíš hlubokým hlasem? Pokud sis přišla ověřit, jestli seš normální, tak to teda rozhodně nejsi,“ maličko jsem přitvrdil. „Vždyť se tě bojí i servírka, koukej,“ zakončil jsem svou řeč už dost zhurta a ukázal na slečnu s podnosem v ruce, která na nás zírala s vytřeštěnýma očima.

Zřejmě se mi to strašidlo podařilo trochu zmást, protože zapomnělo měnit hlas a prozradilo se: „Honzo, tak za prvé,“ bojovně vztyčilo palec v modré gumové rukavici, „neříkej mi Maruško, ale jenom Mar. Všichni by podle toho poznali, že jsem ženská a to by mě diskriminovalo!“

„Za druhý,“ výhružně vztyčený ukazovák, „támhleté osobě neříkej servírka, ale obsluhující personál, aby to neznělo, jakože žena je předurčená k vykonávání obyčejné práce!“

„A za třetí...“ Maruščin prostředník už nebyl zdaleka tak bojovný jako předchozí dva prsty a v jejím hlase se objevil ironický podtón. „Za třetí nepoužívej slovo ježibaba, to je taky genderově diskriminující. A vůbec, můžu už ze sebe tu šaškárnu sundat?“

Maruška nečekala na mou odpověď, odložila tmavé brýle, strhla si roušku i koupací čepici a nonšalantním pohybem hlavy rozhodila své zářivě blonďaté polodlouhé vlasy. Lišácky se na mě usmála vkusně namalovanými rty a nalíčenýma očima. Usedla na židli, rukavice shodila na zem a odhalila své roztomile buclaté ručky s decentně nalakovanými nehty. Sešmajdané sandály zakopla pod stůl a místo nich si obula slušivé béžové lodičky. Pak znova vstala, s úlevným oddychnutím se zbavila rourovitého pláště, pod nímž měla ukryté své oblíbené květované světlé šaty, které se mi na ní vždycky tak líbily.

A pak spustila: „Honzo, já už tomu dnešnímu světu fakt nerozumím. Jsem přece hrdá na to, že jsem ženská a abys věděl, za tyhle svoje přezrálý vytahaný prsiska se ani trochu nestydím.“ Na dotvrzení svých slov přede mnou pyšně vypjala svou hruď, zdobenou úzkým hlubokým výstřihem a dodala: „A teď mi řekni upřímně, co si myslíš, jsem normální já nebo všichni ti, co došli tak daleko, že už chtějí měnit i slova, aby se nepoznalo, že ženská je ženská?“

Neodpovídal jsem. Několik nekonečně dlouhých vteřin jsem nebyl schopen slova a nenasytně hltal očima celou krásnou Maruščinu figuru včetně těch zralých ňader a širokých boků, ukrytých pod šaty, zdůrazňujícími její ženskost. Poznala to na mně, holka zlatá a zkusila se naoko zamračit: „Honzo, mlč, nic neříkej, tohle mi stačí. Moc dík, ale už na mě přestaň zírat nebo to zavolám tvojí Soně a ty to pak do... doma schy... schytáš.“ Ke konci už Maruška neudržela ten svůj hraný přísný tón a rozesmála se něžným cinkotem maličkých zvonků.

Pokusil jsem se to celé trochu starosvětsky a s drobnou úklonou uzavřít: „Posaďte se, má krásná dámo a dovolte mi, abych si s vámi konečně vychutnal tu kávu s větrníkem jako normální chlap s normální ženskou.“

Skryť Zatvoriť reklamu