„Honzo, proč si taky nedáš polívku?“ Zeptal se mě kolega Zdenda při obědě. Ač už je podobně v létech jako já, stravuje se takovým tím zdravým moderním způsobem. Polévky vodové, maso většinou jen lehoučké kuřecí, mnohdy si ho dá úplně bez přílohy, případně jen s grilovanou zeleninou. K tomu místo moučníku plnou mističku mrkve nebo zelí a jako prémii třeba jablko nebo broskev. Tomu ovoci říká svačina a odnáší si ho do kanceláře.
Inu, trochu mi tím připomíná okřídlenou větu z Šimkovy povídky, že totiž pionýři začali svačit vodu. To já, když už svačinu, tak pořádnou, třeba chleba se sádlem. Ani k obědu se pomodernu neupejpám, knedlo zelo s vepřovkou nebo taková kotleta mi vyloženě dělá dobře na duši i po těle. Čím prorostlejší, tím líp.
Zdenda je štíhlý, já už nějaké to kilečko navíc mám, Zdenda jí polívky, já ne. Proto jsem mu na jeho otázku ohledně absence plného hlubokého talíře na mém tácu v žertu odpověděl: „Polívku? Radši ne, už tak jsem dost tlustej,“ a majetnicky jsem se zvesela poplácal po břiše. A co čert nechtěl, úplně mimoděk a náhodou jsem se letmo podíval na kolegyni vedle nás, kterou známe jen od vidění a která vyniká okulibou plnoštíhlostí.
„Ty a tlustej? To je přece blbost, klidně sis tu polívku měl dát,“ odpinkl mi Zdenda. On holt ty polívky miluje a nedokáže si představit, že by to někdo mohl mít postavené jinak.
Zato paní kolegyně na moment ztvrdla v rysech s vidličkou se soustem špekových knedlíků na půli cesty mezi talířem a ústy. Zjevně si můj krátký pohled, skombinovaný s poznámkou o tloušťce vztáhla na sebe. Zamračila se na mě se slovy: „No, jen to řekněte naplno, že jsem šeredně nakynutá. Jestli se vám to nelíbí, tak se na mě nekoukejte, mě ty špekouny strašně chutnají a prostě si je dát musím!“
Tak a bylo. Urazil jsem dámu. To je to poslední, co bych chtěl, zvlášť když mám pro ta plnoštíhlá stvoření něžného pohlaví slabost. Najednou jsem si vzpomněl na Marušku, která svou nadváhu bere s humorem. Leč ke své smůle jsem naší kolegyni odpověděl Maruščiným výrazem, kterým jsem nechtěně přilil olej do ohně: „O žádné šerednosti nemůže být řeč, vy máte jen nádherné OTP.“
„OTP? To je něco s autama, ne? To jako chcete říct, že vypadám jako náklaďák?“ Prohlásila naštvaně s teď už roztomile zrůžovělou tváří.
Nezbylo mi, než se pokusit vynést trumfové eso a doufat, že paní kolegyně hraje stejnou karetní hru jako já: „OTP bylo dřív osvědčení o technickém průkazu vozidla, takzvaný malý techničák, ale ten už se teď nepoužívá. Proto zkratka OTP nebyla zbrusu nového významu a nyní se za ní skrývají slova ‚okrasný tukový prstenec.‘ Jestli chcete slyšet čistou pravdu a nic než pravdu, tak vám OTP skutečně sluší. Teď dobrou chuť, pěkně to dojíme, přece jim tady ty vynikající špekové knedlíky nenecháme.
Paní kolegyně na mě chvilku nevěřícně koukala, jako by mě podezírala, že si ji i s jejím OTP nemístně dobírám. Pak zřejmě z mého bezelstného výrazu usoudila, že jsem možná blázen, ale rozhodně neškodný. Na její až doteď načuřené tváři se napřed objevil opatrný úsměv, načež to nevydržela a rozesmála se nahlas, až se po nás lidé v jídelně začali otáčet. Na závěr prohlásila: „Však máte recht, nenecháme jim ani sousto, dobrou chuť!“
Podíval jsem se na Zdendu, jak se kousek po kousku krmí svým veskrze zdravým, dietním a zaručeně prakticky bezkalorickým Caesar salátem, který si toho dne dal jako hlavní jídlo. Nevím, možná se mýlím, ale přišlo mi, že nám ty špekové knedlíky tak trochu závidí.
