Jak přišel Michal o panictví

Písmo: A- | A+

„Já toho svýho Frantu, snad jednou zabiju, Honzo,“ prohlásila Maruška, ale já se o svého kamaráda nebál. Smála se u toho, až se jí dělaly dolíčky ve tvářích a květy na letních šatech se v místech ňader rozvlnily lehkým příbojem.

„Co ti zas vyvedl, prosím Tebe?“ Zvědavě jsem si lokl kávy a ponoukl svou krásnou plnoštíhlou společnici k vyprávění.

„Mně nic, Honzo, mně nic,“ pokusila se Maruška zkrotit svůj smích. „Ale domluvili se s chlapama v práci a koupili jednomu svýmu kolegovi erotickej zážitek k pětadvacátejm narozeninám. A aby toho nebylo málo, tak se mi s tím se vším svěřil. No, taky jsem třeštila oči zrovna jako ty teďka, tak tolik nezírej a poslouchej.“

***

Chlapi se dlouho radili, co by mohli Michalovi dát. Je u nich už skoro rok, maká za dva, spolehlivej je jako málokdo a pro svý kolegy by se rozkrájel, ale celý to mělo pár háčků. Prakticky nepije alkohol, nekouří a když ho to popadne, tak si furt stěžuje, že nemá žádnou ženskou. Stydí se nějakou sbalit a kňourá, že je ve svým věku ještě pořád panic.

Tak dlouho dumali, až mýho Frantu nenapadlo nic lepšího, než že se jako složej a zaplatěj mu návštěvu na privátě. „No, co,“ říkal prej Franta, „vytáhneme ho po práci do tý hospody na Andělu, jak občas chodíme. A až tam budem, vrazíme mu do ruky lísteček s adresou a telefonem, že to má jako od nás k narozkám. A že než aby tam s náma ucucával tu svou colu, tak si radši počkáme, až se vrátí a pak nám bude za odměnu dopodrobna referovat.

„Ty, Franto, seš si jistej, že do toho půjde?“ Zapochyboval jeden kolega.

„Tyjo, dobrý, ale kdo to zařídí? Já o tomhle nic nevím.“ Zakroutil hlavou další.

„Hoši, klid, budeme na něj čtyři, tak jestli jste ochotný obětovat po třech stovkách, tak to všechno nechte na mně,“ nechal se slyšet Franta. Honzo, představ si, jak se pak vrátil z tý hospody a celej rozevlátej mi to všechno vyzvonil, tak jsem si málem myslela, že je v tom ňák moc zkušenej. A skoro jsem ho přerazila rovnou z první, ale pak jsem se uklidnila, že jsem vlastně ráda, jak nezkazí žádnou srandu a že kdyby něco náhodou přece jen bylo, tak to na něm určitě poznám.

Ale dál, abych to nezamluvila. Pak tomu Franta nasadil korunu, když povídal, že zavolal nějaký Majce z privátu poblíž Anděla, co našel na netu a šel jí ty vybraný peníze od kluků zaplatit předem. Prej se to báli dát Michalovi do ruky, aby si je nenechal a nenakukal jim, že tam byl. „No, Maruško,“ povídal, „byla to taková normální hubená mladá ženská a ani nebyla překvapená, že to chci pro někoho jinýho, asi byla zvyklá. Jen si řekla o jméno a zeptala se, kdy jako přijde, aby věděla, za koho je to zaplacený a kdy si má blokovat čas.“

„Teda, vy jste dohazovači,“ vyjela jsem na Frantu, „takhle kazit poctivýho kluka.“ Ale cukaly mi koutky a jen jsem se zeptala, jestli se nebáli, že Michal nesebere odvahu tam jít a ty jejich prachy nepřijdou vniveč. Ujistil mě, že to je holt riziko podnikání a já si najednou připadala podobná dohazovačka jako oni, klidně si na mě teď ukaž prstem před celou cukrárnou, Honzo. A nesměj se tolik nebo ti to nedopovím.

Pak Franta obšírně vykládal, jak dorazili do tý hospody a než se Michal stačil rozkoukat, tak mu potřásli pravicí, dali mu zalepenou obálku a řekli, ať si radši ani nic neobjednává a rovnou ji otevře. Michal jim všem poděkoval, roztrhnul to psaní, vytáhnul zevnitř lísteček, zakroutil hlavou a posadil se na zadek. Na tom papírku byla napsaná adresa, čas 18.15, jméno Majka a u toho namalovaný... Ne Honzo, neskákej mi do řeči, srdíčko to rozhodně nebylo, byl to takovej ten obrázek, no však určitě víš jakej. A promiň, jestli se červenám, v tenhle moment se trochu začervenal i ten můj Franta, když mi to povídal. Prej se tam na place červenal i Michal, tušil, oč kráčí, chvilku se snažil kroutit, ale když ho kluci vzali okolo ramen a poněkud nevybíravým způsobem mu naznačili, že už by se taky konečně měl stát chlapem, tak vyrazil. „Se svěšenou hlavou, skoro jako by šel na popravu,“ popisoval mi ho Franta.

Pak dali kluci utopence a desítku, která prej měla ten večer chuť jako opravdu dobře rostlej křen. No, já si nejsem jistá, jestli to Franta trochu nezveličil, aby podtrhnul sílu jejich představ, co zrovna v tu danou chvíli Michal asi dělá. Netrpělivě na něj čekali, a když uplynula víc jak hodina, začali bejt celý na trní, co tam tak dlouho provádí a jestli po tom převratným zážitku svýho života nezabloudil a nespadnul do Vltavy.

No, Honzo, pak ten můj chlap zvážněl a najednou vypadal, jakoby úplně vystřízlivěl (i Maruška se v tuhle chvíli přestala smát). Povídal, že se Michal vrátil až před osmou a převyprávěl mi jeho slova:

„Kluci, dík, jste teda pěkný frajeři, že jsme mi dali takovej dárek k narozeninám... Ne, pivo nechci, dám si malinovku... Panic teda už fakt nejsem, ale jedno vám povím upřímně, dostali jste mě do pěkný kaše. Ta holka se mi moc líbí, takovou jsem si vždycky představoval. Nejmenuje se Majka, je to... ne, to vám neřeknu, slíbil jsem, že si její pravý jméno nechám pro sebe. My si mezitím dost povídali, hodně mi toho o sobě řekla a než jsem vypadnul, tak jsem jí pověděl, že mi s ní bylo moc dobře a zeptal se, jestli by se mnou nechtěla jít na úplně normální rande...“

„Snad nechceš vážně chodit se štětkou?“ Skočil Michalovi do řeči ten, co prve kroutil hlavou, že o těchhle věcech nic neví.

Ale Michal se nenechal přerušit: „Ona se na mě usmála. Napůl shovívavě jako na nějakýho zajíčka a napůl vážně. V očích vám měla takovej pohled, jakože by si možná dala říct, ale že to není možný. Pak mi dala pusu, i když jsme se předtím při tamtom nelíbali a řekla mi, že je to sice ode mě strašně hezký, ale že takhle už naletěla spousta holek, který si něco začaly bokem se zákazníkem, nechali si od něj udělat dítě a pak zůstaly samotný. A že ona tohle nechce riskovat, jedno dítě už má, když dělá, tak jí ho hlídá její starej tatínek, kterýmu ani neřekla, čím se živí. Ale že to bude muset dělat tak dlouho, než se zbaví dluhů, který si nadělala vlastní blbostí. A na závěr, kluci, na závěr mi řekla, že jsem moc milej a že bude ráda, když za ní zas někdy přijdu na privát.“

Pak mi Franta vyprávěl, jak kluci najednou ztichli, nevěděli, co na to mají Michalovi říct a ten, kterej mu prve skočil do řeči, tak se rozloučil a tiše vypadnul. Poplácali Michalovi po ramenou, řekli mu, že už konečně taky ví, o čem dokáže bejt život, dali si poslední pivo na cestu a rozešli se domů.

A úplně nakonec mi, Honzo, ten můj mužskej řeknul něco, za co bych mu snad dokázala odpustit cokoli: „Víš, Maruško, proč jsem se smál a byl tolik rozevlátej, když jsem před chvilkou přišel? Protože mám tebe a ty mě.“

***

„I já se směju, když ti to celý vyprávím, Honzo a i když to možná na mně nepoznáš, tak tady uvnitř jsem vážná,“ pohladila si Maruška jeden květ na svých šatech. Byl to ten, který se nacházel kousek pod jejím levým ňadrem a v tuhle chvíli se příbojem smíchu rozhodně nevlnil. „Věříš na pohádky, Honzo?“

„Rád bych věřil, Maruško. Rád bych, aby pánbůh zas jednou nebyl doma a štěstí se usmálo i tam, kde by ho člověk moc nečekal.“

„Jo, taky bych chtěla, aby se usmálo na Michala a na tu jeho dívku s neznámým jménem...“

Po téhle Maruščině větě jsme se už rozloučili a já ještě chviličku zamyšleně pozoroval zlatou hru paprsků zapadajícího slunce v jejích vzdalujících se blonďatých kadeřích.
 

Skryť Zatvoriť reklamu