V tomto článku bych rád popsal dvě úplně odlišné příhody, které jsme během své dovolené zažili a které nám daly ochutnat líce i rubu pobytu u našich nejen geograficky nejbližších sousedů. Začnu tou lepší, vypráví o našem výletu na bojnický zámek.
***
Dějepis byl už od školních let mou slabou stránkou, historických letopočtů si pamatuji jen asi tolik, že bych je na prstech spočítal, a z pradávných šlechtických rodů jich po jménu znám jenom pár. Navzdory tomu však rád brouzdám po hradech a zámcích, a nechávám svou mysl prostupovat jejich působivou atmosférou.
Když na nějakou takovou památku zavítám, nesnažím se ji vnímat „lexikálně“ a nenutím svůj mozek k zapamatování posloupnosti jejích majitelů, dědiců, dobyvatelů, stavitelů, ani představovatelů. Průvodcova slova o tom, ve kterém století byl založen hrad, jenž zámku předcházel, kdy vznikl zámek samotný, kdy vyhořel a byl opět obnoven, mi procházejí hlavou jako nepozornému žáčkovi. Tedy jedním uchem dovnitř a druhým hned zase ven.
Prohlídku i s výkladem vnímám poněkud jinak, snažím se vytvořit si obraz těch dávno zašlých časů a vžít se do něj pokud možno všemi smysly. Jaképak to asi muselo být onoho památného večera v této hodovní síni, když tehdy místní vrchnost obšťastnil svou návštěvou sám panovník se svou družinou? A copak se dělo v kuchyni? To muselo být křiku a pohlavků. A v noci? Bylo vše takové, jak by si představoval místní zámecký duchovní, nebo se šlechtic snažil zalíbit králi i nějakou tou švarnou poddanou?
Pokud jde pro změnu o hrad, dokonce se zachovalou věží, pak z jejích ochozů napínám zrak a snažím se představit, jak se na obzoru objeví nepřátelské hordy dobyvatelů. K uším mi doléhá řinčení mečů a v nose mě šimrá střelný prach. Při pohledu do hladomorny je mi pak líto těch, kteří zde museli zamřít, a jedinou útěchou je mi myšlenka, že si svůj trest možná mnozí z nich zasloužili.
Nicméně zpět nohama na zem. Je to pár let, co jsem navštívil překrásný zámek na Hluboké. Nádheru tohoto zámku zde snad ani nemusím líčit, jistě ji téměř každý zná. Ale měl jsem smůlu, narazil jsem na průvodkyni, která svůj výklad oddrmolila tak, že to vypadalo, jako by ho chtěla mít co nejdřív za sebou. Navíc jsem toho neviděl mnoho, pouze hlavní prohlídkovou trasu a na další už bohužel nevyšel čas.
Naproti tomu je to pár dní, co jsem byl na zámku v Bojnici u našich slovenských sousedů. Možná se mýlím, ale mám pocit, že je pro ně takovým skvostem, jakým je pro nás právě Hluboká. Snad právě proto byl bezchybný výklad podán s hrdým zaujetím. Bojnice je sice asi o kousek menší, než Hluboká, ale i kdyby nebyla, prošli jsme ji po jediné dlouhé trase celou. Když už mi tedy ten dějepis nejde, mohl jsem se plně oddat alespoň svému historickému snění. V bezpočtu komnat, v kuchyni, na věži a dokonce i v poněkud ojedinělé zámecké jeskyni.
Pokud bych chtěl provést cenové srovnání, tak celková prohlídka Bojnice stála 6,50 euro, a letošní cena nejdražší z pěti prohlídkových tras na Hluboké je 150 korun (obojí pro dospělou osobu). 6,50 euro je zhruba o 10% víc, než 150 korun, tedy přibližně totéž. Pokud by člověk chtěl projít Hlubokou celou, musel by zaplatit všechny trasy, což činí 560 korun, tedy daleko víc.
***
Druhá příhoda vypráví o našich zážitcích se slovenským zdravotnictví. Předem předesílám, že se jej nesnažím srovnávat s českým, o kterém si nemyslím, že by bylo lepší. Prostě jen popisuji události tak, jak nám je osud přivál, a dodávám, že jsme zřejmě měli smůlu na konkrétní lidi. Tedy alespoň na některé.
Předposlední ráno před naším návratem byla mlha a moje žena se před snídaní vydala pořídit pár romantických fotografií do malého lesíka hned za domkem, v němž jsme bydleli. Špatně šlápla, uklouzla, křup a už to bylo. Nějak jsem ji dopravil do pokoje a vydal se do lázeňského centra pro pomoc.
Člověk by řekl, že se na recepci postarají. Zavolají doktora, který vše zařídí. Nestalo se, mladá slečna mě poslala do suterénu, prý tam ve dveřích číslo 8 přebývá zdravotní sestra. Inu, vydal jsem se do hlubin objektu a po kratším bloudění mezi kotelnou a strojovnou výtahu onu „jeskyni“ objevil. „To musíte do Rajce na chirurgii,“ oznámila mi usměvavá sestřička středního věku. Když jsem jí oponoval slovy, že snad doktor a sanitka by byla vhodnější, podařilo se mi ji trochu obměkčit. Vyzbrojena provizorní dlahou a obvazy se vydala se mnou, manželce pochroumaný kotník alespoň provizorně zafixovala a pomohla mi s ní do auta.
Polikliniku v Rajci jsme poznali na první pohled, „krabice“ někdejší československé architektury se přehlédnout nedala. Lilo jako z konve. Že by to zařízení mělo nějakou recepci, o tom se mi mohlo jen zdát, a objev volného jakž takž provozuschopného vozíku pro nechodící pacienty jsem považoval za něco mezi náhodou a štěstím. Ženu jsem v dešti naložil, a druhým vchodem, k němuž vedla šikmá rampa, ji dopravil dovnitř. Protloukali jsme se několikero lítacími dveřmi přes různá oddělení, ale kam dál? Funkci chybějících informačních cedulí zastoupil zřízenec, asi nejochotnější člověk z celého podniku.
Čekárna chirurgie čítala pár umakartových stolů a několik rozvrzaných židlí. Když se z nejbližších dveří vynořila sestra, obdaroval jsem ji manželčinou zdravotní kartičkou a vybavil příslušnými informacemi, proč že tam jsme. Po chvilce čekání jsem byl vyzván, abych svou drahou polovici vmanévroval do ordinace, kde se na ni z dálky podíval podmračený doktor a suše oznámil „na rentgen.“
Další manévrování, vykládání, poté rentgenování, čekáni a zase manévrování rozbitou podlahou zpět do ordinace. Málomluvný doktor tentokrát pronesl „máte to zlomené, na sádrovnu.“ Byli jsme poněkud rozmrzelí z nedostatku informací, o vlídnosti ani nemluvě. Když sestra sádrovala, doktor si mě zavolal zpět a zeptal se mě, kde bydlíme. Poté asi o půl stupně roztál, tak akorát, aby mi na snímku ukázal, kde je to zlomené, prozradil, že nám píše berle, prášky na bolest a injekce proti trombóze. Navíc mě vybavil lékařskou zprávou, s níž se za týden máme hlásit na chirurgii „tam u vás.“
Snad už ani nemusím dodávat, že o nabídce nějakého odvozu zpět do Rajeckých Teplic nebo alespoň asistence při nakládání do auta nepadla ani zmínka. Do lékárny jsem nakonec musel dvakrát a všechny další potřebné informace o léčbě zlomené lýtkové kosti těsně nad kotníkem, jsme si museli vyhledat na internetu.
Celé to naše „veselé dobrodružství“ nás přišlo na 28 eur. Pravda, je to pramálo za ošetření v zahraničí, a pro blaho své drahé polovice bych si byl i rád připlatil. Jenže mi nikdo nenabídl jinou variantu.
***
Závěrem dodávám, že krásné Slovensko mám rád a druhá příhoda mě neodradí od toho, abych se tam znovu vypravil. Pokud však mohu poprosit osud, rád bych tam zažíval už jenom takové příhody, jako byla ta první.
