Tuhle maličkou pekárnu poblíž autobusového nádraží měl rád, a když mu zbyl čas, pokaždé se tam cestou z práce stavil. Pokud zrovna narazil na tu hezkou prodavačku, občas si nechal ujet spoj a počkal na další, jak se s ní zapovídal. Pravda, musela být o takových dvacet let starší než on, tipoval jí něco pod padesát, ale co na tom. Prostě ho nějakým způsobem přitahovala a měl pocit, že též jí je jeho přítomnost milá.
Když se mu práce protáhla, bylo už pozdě a v pekárně méně zákazníků, dávala si kafe s ním a probrali všechno možné. Věděla, že se po rozchodu s Lenkou vrátil k rodičům a byla ráda, že už se z toho jejího podrazu vzpamatoval. Vyprávěla mu o své dceři, která sehnala půlroční stáž v zahraničí. Jako správná máma si o ni dělala trochu starost a Mirkovo uklidňování jí bylo příjemné.
„Mirku, to je hrozné, co si ti lumpové dnes dovolí,“ snažila se ho trochu uklidnit, „nedělejte si starosti, to kafe s větrníkem mi zaplatíte příště.“ Pak mu ještě půjčila na autobus, aby se měl jak dostat domů a zeptala se ho, jestli nepotřebuje s něčím pomoct. S díky odmítl a odjel.
„Je krásná, děkuju moc.“ Orchidej, se kterou se v pekařství po pár dnech objevil, ji pohladila na duši. „Mirku, jste moc milý. Zítra večer sice volno mám, ale vaše pozvání do vinárny nemohu přijmout. Vy jste mladý a já už mám vaše léta za sebou, lidé si budou myslet, že jsme matka a syn.“ Dala si záležet, aby její odmítnutí bylo natolik jemné, že ho neodradí. „Nebudou,“ Mílo, „nemějte obavy, o to se postarám.“
„Mirku, tohle nemůžete, vždyť vám říkám, že jste na rozdíl ode mě mladý,“ naoko zaprotestovala, když jí po objednání lahve šedé Rulandy přikryl hřbet ruky svou dlaní. Neposlechl, neodtáhl se, naopak jí ruku otočil a propletl své prsty s jejími. Bylo jí zas jednou po létech mnohoslibně krásně a nevěděla, co honem říct. Vycítil to a dal si prst přes rty, aby jí naznačil, že slov není zapotřebí.
U vínka strávili další dva příjemné večery, připadali si blíž a blíž, ale nedokázali najít odvahu udělat další krok. Až v neděli odpoledne se Mirkovi doma rozdrnčel telefon. „Mirku, promiň, že ti volám, ale potřebuju pomoct, ty jsi na tohle odborník. Chtěla jsem si uvařit čaj, zajiskřilo v zásuvce, ozvala se rána a teď ani nejdou nahodit pojistky. Vzal si taxík, byl u ní za dvacet minut a během dalších deseti ten zkrat ve zfušované zásuvce opravil.
„Mirku, jsi strašně šikovný, čím se ti odměním? Počkej, jestli nepospícháš, tak usmažím řízky, vím, jak je máš rád.“ „To sice mám,“ odpověděl pomalu, jako by sbíral odvahu. Pak ji pevně sevřel do náručí, „ale chci tebe.“ „Mirku, tohle nemůžeš, jsi mladý...“ Nenechal ji domluvit.
Zralé víno se smísilo s prudkostí mládí a dalo vzniknout symfonii, ve které se v úchvatných harmonických partiích střídal vodopád s klidným proudem. Toho dne Mirek přespal u Míly poprvé. Zanedlouho podruhé, pak potřetí, aby nakonec přijal trvalou pozvánku do krajin štěstí.
Mílinu dceru Milušku znal z vyprávění, fotek a krátkých videí, obě si byly natolik podobné, že mu připadla jako Míla v mladším vydání. Dnes se má vrátit ze stáže, a tak si vzal volno, aby vyhověl Mílině prosbě a doprovodil ji na letiště. Prý je na něj strašně zvědavá.
Už přichází. Úplně stejná postava a tvář, jen účes sotva znatelně odlišný. Pozdravili se a přivítali. Stejný pohled, hlas, gesta, způsob vyjadřování. Mirek měl pocit, že nebýt těch pár stop, způsobených věkem, tak by jednu od druhé nerozeznal. Jakoby se mu najednou zastavilo srdce.
***
„Mirku, já vím, že mě máš rád, pro mě samotnou strašně moc znamenáš, ale vždyť ti pořád říkám, že jsi na rozdíl ode mě mladý.“ Míla ho jemně vzala za ruce a pokračovala: „Ale vidím ti to na očích. V mé dceři Milušce spatřuješ mé pokračovaní a možná si říkáš, proč já nejsem ona. Sám jistě cítíš, že ani ty jí nejsi vůbec lhostejný. Před časem jsi mě udělal šťastnou tím, že jsi ke mně přišel. A teď, jestli mě chceš udělat ještě šťastnější, tak pokud si to přeješ, vyměň mě za ní.“ Jen stěží skrývala své dojetí a přála si mít tuhle chvilku za sebou, a tak s pokusem o veselý tón už jen dodala: „Však budeme často spolu, ráda vám pohlídám děti, kdykoli budete chtít.“
Nebýt těch Míliných slov, tušené by se nemohlo stát skutkem. Po nich však Mirek v Milušce záhy objevil svou Mílu v mladším vydání se vším všudy. S veselou spolehlivou povahou, krásnýma hlubokýma očima a hlavně s láskou vůči své osobě. A tak se mu s ní do roka splnil jeho dávný sen, na který už málem zapomněl, narodila se jim maličká Miládka. Leč ani jeho vztah s Mílou tak úplně nevychladl. Občas, když byli spolu sami, tak podobně jako tehdy poprvé ve vinárně jí položil dlaň na hřbet ruky a poté na kratičkou chviličku symbolicky propletl své prsty s jejími. Jejich pohledy se střetly, a i když opět nebylo třeba slov, očima si toho řekli daleko víc než tenkrát.
„Miluško, musela jsem zavolat rychlou,“ ozvala se máma v telefonu na Mílině stole v kanceláři, „Miládce naskákaly rudé fleky a má čtyřicítku. Zavolám to i Mirkovi, ale dnes je v tom Kolíně, a i kdyby hned vyjel, tak dřív jak za hodinu nedorazí.“ Do Milušky jako když střelí. Vychrlila na šéfa rychlou omluvu, ten jen mávl rukou s tím, že drží palce a upalovala k domovu. Měla to sice jen dvacet minut, ale musela přes hlavní, ve chvatu a stresu přehlédla rozjetý náklaďák...
Bylo to smutné a těžké období. Dvouapůlletá Miládka se sice z extrémně prudkého bakteriálního ataku nakonec vylízala bez následků, ale těžce zraněná Miluška se toho bohužel nedočkala. Po třech dnech úporného boje o život podlehla svým zraněním. Míla i Mirek měli co dělat se sami sebou, aby před malou nedali znát, jak jsou otřesení, a aby se jí pokusili aspoň trochu ulehčit od ztráty maminky.
Nakonec to byla vlastně ta maličká, která babičce a tátovi nevědomky pomohla smířit se s osudem. Každý její nevinný úsměv je posiloval, každá projevená dětská radost odplavila zrnko žalu. Mirkovi se teď v práci dařilo, a tak Míla odešla z pekárny, aby se mohla starat o Miládku. Byla rozhodnutá, že s ní zůstane doma tak dlouho, jak jen to bude zapotřebí.
***
Když byli Miládce čtyři, projevila zvláštní přání k narozeninám. Chtěla, aby ji babička s taťkou vzali na větrník do pekárny, o níž jí Míla mnohokrát vyprávěla. Pekárna byla celá zmodernizovaná, vypadalo to tam spíš jako v kavárně a malá byla jak u vytržení. Spucla dvojnásobnou porci sladkého nadělení a po návratu domů šťastně usnula taťkovi na klíně.
Posezení v pekárně připomnělo Míle a Mirkovi chvíle zrodu jejich dávného vztahu. Když dali malou spát, Mirek opět položil Míle dlaň na ruku a propletl své prsty s jejími tak, jak to vždy dělával. Po dlouhé době si udělali hezký večer, zdaleka nezůstalo jen u těch rukou. Oba dobře věděli, že tentokrát je to už napořád.
