Po návratu z dovolené jsem nerozvážně a bezstarostně vstoupil na váhu a dočkal se nemilého překvapení. Ručička se párkrát zakývala, aby se nakonec nekompromisně ustálila za červenou čárkou. Tedy za pomyslnou hranicí, od níž proti tomuto domácímu přístroji vykopávám válečnou sekeru.
Ukecávání váhy, že to mé vážení nemyslí vážně a dělá si ze mě legraci, mi nebylo nic platné, a tak jsem se chtě nechtě musel rozhodnout k rasantnímu opatření. Vypustím ze své stravy chutné zahuštěné polévky, bramboračka, houbovka, kulajda a jiné skvosty naší kuchyně mi zůstanou zapovězené. A aby toho nebylo málo, místo normálních příloh jsem si naordinoval zeleninu, o sladkých dezertech ani nemluvě. Čekají mě smutné časy, ale nedá se nic dělat.
Tam, co obvykle v pracovní dny obědvám, mají pro takové výstřelky pochopení. Zřejmě nejsem zdaleka jediný nešťastník, který se místo pravověrných knedlíků, škrobuplných brambor a jiné klasiky utíká k zelenině. A tak ji porůznu střídají na rozličné způsoby, abychom to my, nepřátelé svých domácích vah, neměli tak fádní.
Gulášek se směsí zelené papriky, rajčat, cukety a ještě čehosi dalšího jsem celkem v pohodě zkousnul. Asi je zbytečné říkat, že to nebylo to pravé ořechové. Omáčka oblemcaná okolo těch zdravých barevných kousků chutná poněkud divně, ale člověk si po pár soustech zvykne. Druhý den jsem si dal jakousi rybu a už mi to ani moc nepřišlo, dokonce jsem měl dojem, že k ní ta zelenina jaksi patří. V úterý jsem zhřešil, přiznávám. Ty milánské špagety byly tak lákavé, že nešlo odolat. Svému svědomí jsem se snažil ulevit myšlenkou, že nic se nesmí přehánět, organizmus je třeba přivykat pomalu a ochránit před zeleninovým šokem.
Zvrat přišel včera. V nabídce byl rostbíf. Pěkně s opečenými brambůrky a s tatarkou. Leč já, snad pod dojmem svého úterního špagetového selhání, jsem statečně odolal. Zřekl se zlatavých křupavých brambůrek i tatarky, kterou tam sami dělají, a poručil si zeleninu. Pravda, kuchař maličko pozvedl obočí, ale byl taktní a beze slova mému podivnému přání vyhověl.
Zelenina byla toho dne poněkud nijaká a chuti mdlé. Směs mrkve, květáku a brokolice, snad se v ní našlo i pár kuliček hrášku. Vše lehce ošlehnuté a tudíž pospojované takovou tou řídkou majdou, která vznikne podušením koleček mrkve na nějakém odlehčeném tuku.
Hned po několika prvních soustech se projevilo ono skryté a mně doposud neznámé nebezpečí konzumace zeleniny. Aniž jsem si toho všiml a aniž mě na to někdo z taktních spolustolovníků upozornil, došlo u mě k podivné proměně. Z nosu se mi musel stát rypáček, snad jsem si i maličko zachrochtal, ale rozhodně jsem se zachoval jako správný čuník. Jedno proradné kolečko mrkve jsem totiž na cestě k ústům poslal nesprávným směrem. To promptně využilo nenadálé příležitosti, krátce se pomazlilo s mou světlou letní košilí, aby si za moment našlo definitivní pelíšek na kalhotách podobného barevného ladění.
Moje metamorfóza v prase domácí naštěstí záhy pominula, já se vzpamatoval a to mrkvové kolečko k jeho velké nelibosti ze svých gatí odstranil. Jenže už bylo pozdě, asi si dovedete představit, co ta nasládlá naoranžovělá břečka dokáže napáchat i při krátkém styku s tkaninou. A tak jsem byl na zbytek dne malebně označkován dvěma zaschlými skvrnami, jednou nad pupkem a druhou až příliš příznačně blizoučko rozkroku. Nebylo se do čeho převléknout a pokusy o odstranění skvrn svépomocí jsem zavrhl. Byl jsem si totiž dobře vědom varování své drahé, že takovým nerozvážným konáním bych to jen hlouběji zamatlal do látky, a tím jí přidělal práci s praním. Byl jsem tedy za morousa, který se vyhýbá kolegům, když nebylo zbytí, snažil jsem se tvářit, jakože o své ozdobě nevím.
Dnešního rána jsem dospěl ke zlomovému rozhodnutí. Než abych děsil kuchaře svými prapodivnými požadavky, sám se uváděl v nebezpečí proměny v prase domácí a otravoval kolegy svou nevrlostí, to se na všechnu tu zdravou stravu radši vykašlu. Kilečko, nekilečko, domácí váhu zamknu do sklepa a budu zas jíst podle zásady "nač člověk dostane chuť, to mu neublíží, protože právě toho si jeho organizmus zrovinka žádá."
