Ty mi nemáš co poroučet, bábo tlustá!

Písmo: A- | A+

„Honzo, původně jsem ti chtěla dát košem, ale máš pravdu, dneska si s tebou ten větrník dám. A pořádně velikej, když teda mám bejt bába tlustá.“ Odpověděla mi Maruška poněkud rozvitou větou na otázku, zda si dá ke kafi zákusek.

„Já věděl, že nebudeš dělat drahoty, Maruško, ale opravím tě, ne bába tlustá, ale neodolatelně krásná plnoštíhlá zralá dáma. A vůbec, udělal ti někdo něco, že jsi použila tak ošklivá slova?“

„Ha, tušila jsem, že se chytneš, ty pochlebníku! Tak poslouchej, dneska to bude lahůdka.“ Marušce zazářily oči a já jen nevěděl, jestli od radosti z pohledu na plný tác, se kterým se k nám blížila servírka nebo od nedočkavostí, jak se mi pochlubí se svým novým příběhem. A tak jsem zůstal sedět tiše jako pěna, abych svou přitažlivou zlatovlasou společnici nepřerušoval.

***

Jela jsem nakupovat, Honzo. V sobotu dopoledne do toho obrovskýho krámu na konci metra. Frantu jsem nechala doma, stejně by mě furt jenom nervózně popoháněl. Koukala jsem bejt co nejdřív hotová, protože tohle courání po krámech bytostně nesnáším, tak jsem zarejdovala s vozejkem k masnýmu pultu, když tam zrovna bylo málo lidí. V ten moment jsem ji uviděla poprvé, takovou mladou hubenou ženskou, co byla na šířku tak poloviční než já a chtěla mě předběhnout. Jenomže já se nedala a ona mě vozejkem žďuchla do nohou. Nevím, jestli to udělala schválně, ale naštvalo mě to, tak jsem se k ní otočila a viděla, jak má uvnitř toho vozejku postavený malý dítě. Byl tam tak tříletej kluk a podupával zablácenejma botama uvnitř.

„Mladá paní, vám nevadí, že si tam lidi dávají jídlo?“ Zeptala jsem se jí naivně, Honzo.

Ale ona mě nepochopila, vůbec jí nedošlo, na co narážím a jen zakroutila hlavou: „Proč jako, co by mi mělo vadit?“

„No, ten váš kluk ve vozejku. Má špinavý boty z venku od kdejakýho bůhvíčeho, nanese to dovnitř a pak si tam lidi budou dávat věci, který budou jíst. To je vám opravdu jedno, nechtěla byste si ho vyndat ven?“ Zeptala jsem se jí teď už polopatě.

Představ si, Honzo, že ta ženská mi vůbec neodpověděla, jen se nafoukla, udělala „pff,“ otočila se zády a jenom tak pro sebe, abych to neslyšela, si zamumlala: „Ty mi nemáš co poroučet, bábo tlustá!“

Jenomže já to slyšela, vzpomněla jsem si na tebe a na to tvoje psaní, vytáhla jsem mobil, zatvářila se, jakože jí vyfotím a medově na ni spustila: „No, jak myslíte, paní, tohle bude naše čtenáře zajímat.“ To víš, že jsem ji doopravdy nevyfotila, stejně bys mohl mít průšvih, kdybys to zveřejnil. Ale to ta hubená nevěděla, nafoukla se ještě víc, mlčela, toho kluka vytáhla z vozejku ven a postavila na zem vedle sebe.

V tu chvíli už jsem byla na řadě, prodavač se mě s úsměvem zeptal, co bych si jako přála, já koupila Frantovi bůček, o kterej mě už celej tejden prosil a k tomu pár dalších drobností. Potom jsem pokračovala dál útrobama toho velikýho krámu, a jak jsem hledala, co kde mají, protože to zas všechno přestavěli, tak jsem na tu ženskou s dítětem v nákupním vozejku dočista zapomněla.

„Beraní rohy!“ Vykřikla jsem, když jsem tohleto zboží konečně našla skoro na druhý straně celýho krámu. „Ještě kremžskou hořčici, čerstvej chleba, a když tohle všechno Frantovi předložím na talíři s tím bůčkem, bude mít takovej žrací orgazmus, že mi snad konečně přidělá ty nový konzole, co už máme doma nejmíň měsíc,“ uvažovala jsem zamyšleně a potutelně se u toho usmívala.

„Má-mín-kóóó, má-mín-kóóó,“ začalo něco brečet odněkud z vedlejší uličky. Tak jsem zvedla hlavu od těch beraních rohů, rozhlídla se a najednou jsem ho uviděla. „Má-mín-kóóó, má-mín-kóóó,“ teď už hodně nahlas kousek ode mě křičel kluk v modrobílý mikině, podle který jsem ho bezpečně poznala. Jo, Honzo, hádáš správně, byl to ten vozejkovej cestovatel, kterej, když byl z vozejku vyndanej ven, tak se svý hubený mamince v tom nekonečně velkým krámě zaběhnul.

Nechala jsem rohy rohama, ty neutečou, přiběhla k tomu klukovi, čupla si k němu na bobek, vzala ho za obě ruce a řekla: „Nebreč, když mi řekneš, jak se jmenuješ, necháme ti maminku zavolat rozhlasem.“

„Lozhlasem? Ladiožulnálem?“ Vykulil na mě oči.

„Třeba radiožurnálem, ale musíš mi prozradit, jak ti maminka říká.“

„Já jsem Míša,“ prohlásil ten trpaslík tak pyšně, až jsem se málem musela rozesmát. Pak jsem odchytla nějakou prodavačku, která tam doplňovala zboží, něco jí řekla, vrátila se k Míšovi a popošla s ním kousek vedle do uličky s cukrovinkama.

Asi za minutu přerušili místní vysílání nekonečnýho proudu reklam na všechno možný a z ampliónu se ozvalo: „Věnujte, prosím, pozornost tomuto mimořádnému hlášení. Malý asi tříletý Míša čeká na svou maminku u regálu s čokoládami. Opakuji, Míša čeká na maminku u čokolád.“ Pak už jen zahrčení a pokračovalo to: „Pouze dnes máte jedinečnou příležitost koupit si v akci...“ a tak dál pořád dokola jako předtím.

Kluk poslouchal s otevřenou pusou, ale když se vysílání vrátilo k reklamám, tvářil se, že zase začne natahovat. Tak jsem přilákala jeho pozornost k těm cukrovinkám: „Míšo, než maminka přijde, vyber si tady něco, co bys rád.“ Míša se chvilku rozhlížel, pak ukázal na žlutou kofilu s Turkem a zeptal se mě, jestli si ji může vzít. „Jasně, že můžeš a až maminka přijde, dáš si jí k ní do vozíku,“ ujistila jsem ho.

Jenomže to už zpoza rohu uličky vyběhla ta hubená ženská, zatáčku vzala klopeným obloukem a celá uřícená dorazila až k nám: „Díky, že jste mi ho našla, já bych ho tady bez vás hledala snad do večera.“ Pak se zarazila a bylo na ní vidět, jak ze sebe další větu souká jen s největším úsilím: „A promiňte, s těma botama jste asi měla pravdu.“ Byla u toho rudá, ale mně bylo celkem fuk, jestli se přede mnou najednou začala stydět nebo jestli to měla od toho běhání, jak hledala, kde vlastně je regál s čokoládama.

„To je dobrý,“ mávla jsem rukou, „Míša si tady vybral něco na odškodněnou za to čekání.“ Odpověděla jsem jí a měla takovej dobrej pocit. To víš, že jsem nebyla tak naivní, abych si myslela, že se ve věci stavění dětí ve špinavejch botách do nákupních vozejků natrvalo polepší, ale tahle příhoda mě prostě zahřála u srdce. Jenomže to jsem ještě netušila, co bude následovat.

„Míšo, kofilu rozhodně ne, víš, kolik je v tom éček?“ Zamračila se na tu žlutou věc a chystala se ji vrátit do regálu. „To ti radši koupím támhletu zdravou biotyčinku.“

Kluk se zarazil. Nejspíš dobře věděl, jak ta biověc chutná. Vzal tu kofilu do ruky, obrátil ke své biorodičce oči a zažadonil: „Mami, plosím.“

Honzo, mě ti v tu chvíli napadla úplně šílená věc, taky jsem k té bioženské obrátila oči a taky řekla nemlich stejně jako ten kluk: „Mami, prosím.“

Tý ženský zároveň v jeden jedinej okamžik zacukalo v koutcích a nakrčil se jí nos. Nevěděla, jestli se má smát z nás dvou nebo kroutit odporem nad éčkama v kofile. Pak rezignovaně mávla rukou a řekla: „No tak teda, Míšo, pro jednou ti to koupím, když ses mi ztratil. Ale jen tentokrát.“ A s odporem přidala tu žlutou kofilu s Turkem ke svýmu nákupu. A já si pomyslela, že chudák Míša dostane aspoň protentokrát od svý biomatky něco, na co má opravdu chuť.

***

„Honzo, tak to už je vlastně všechno,“ zakončila Maruška svoje vyprávění a čekala, co jí na to řeknu.

„Maruško?“ Úmyslně jsem trochu protáhnul hlas, „uvědomuješ si vůbec, kolik nezdravejch éček je v tom větrníku, kterýho už máš skoro půlku v sobě?“

„Nech toho, ty jeden, nebo ho po tobě hodím jako ve stařičký grotesce!“ Maruška napřáhla ruku s talířkem s nedojedeným větrníkem, až jsem se skoro polekal. Ale nedal jsem se a nastavil svou tvář: „Posluž si, aspoň bude legrace jako v Saturninovi s koblihama.“

„Nééé, proboha,“ Maruška spěšně stáhla ruku a talířkem zpátky, koukla na zbytek svého větrníkového potěšení a nenápadně se olízla: „Přece bys nebyl tak naivní a myslel si, že se toho kvůli nějakejm éčkám vzdám.“

Skryť Zatvoriť reklamu