Tedy konkrétně řečeno ty jedny lehoučké, které nosím do práce v létě a ty druhé silnější, které používám po zbytek roku. Prý už začínají být ošoupané a dole se třepí.
Dobře ví, že nákupy oblečení pro svoji osobu bytostně nesnáším, a tak se mě jich snaží ušetřit, jak je to jen možné a většinu věcí mi kupuje sama. Jenže u něčeho to prý prostě nejde, například u kalhot, bund a bot vyžaduje moji osobní přítomnost.
Výpravu pro kalhoty se mi až do minulého víkendu dařilo úspěšně oddalovat, vždy jsem se na ty stávající koukl svým mužským okem a prohlásil, že je to ještě dobré. Snášela to statečně, ale bylo mi jasné, že tenhle stav neudržím donekonečna.
A tak mi nezbylo nic jiného než rezignovat a v jejím doprovodu se v sobotu odpoledne vypravit do velkého nákupního centra. Cestou se mou myslí táhly chmurné myšlenky o tom, jak budeme obíhat jeden obchod po druhém. Někde budou mít takové, v nichž jako bych čekal velkou vodu, jinde zas na mou postavu s poněkud „pytloidním“ střihem a v dalším mě ve zkušební kabince budou tlačit, no však víte kde.
Snažil jsem se tvářit statečně a po boku své drahé hrdě nakráčel do prvního obchodu. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zatočila se mi hlava, stojany s nejrůznějšími kaťaty se táhly do dálky, kam jsem pomalu nedokázal dohlédnout. Přistoupil jsem tedy hned k první sadě s tím, že to vezmu zkrátka, ale nastal problém. Vždyť já neznám svou velikost. Respektive z různých typů číslovaní ani jednu ze svých velikostí. Manželka mě sice poučila, jaké číslo bych měl hledat, ale za cenu toho, že s bleskovým nákupem jsem se mohl rozloučit. Prohlásila totiž, že tenhleten střih se na mě nehodí.
Druhý dlouhatánský stojan a zase nic. Pak třetí a čtvrtý, konečně se mi za její vydatné pomoci podařilo objevit kalhoty, které vyhovovaly jejím nárokům, tak šup s nimi do kabinky. Ne, tyhle mi prý plandají na zadku, tak o číslo menší. Jenže v těch jsem jí připadal příliš „nabuřtovaný“ (sice jen matně tuším, co to znamená, ale chuť na buřta jsem dostal).
Konečně jedny černé zimní kalhoty, které vyhověly jejímu přísnému oku, a tak jsem drobné pocitové nedostatky v kabince neřešil a byl šťastný, že se blíží konec té anabáze. „Kup si ještě jedny stejné, ať ti je nemusím pokaždé přes víkend stihnout vyprat a vyžehlit jako doposud,“ zavelela má drahá. Její požadavek mi připadal logický, a tak jsem kývl. Jenže ouha, v tom stojanu už žádné druhé ve stejné velikosti a barvě nebyly, byly tam jen jakési hnědé, které se mi moc nelíbily. „Nevadí, zkusíme tedy ještě jiný krám,“ vyděsila mě manželka představou dalšího hledání, zkoušení a zamítání. A tak jsem prohlásil, že než courání po dalších obchodech s nekonečnými stojany, to raději tu hnědou přece jen ustojím.
Milé čtenářky, pokud vás napadá poznámka „typickej chlap,“ tak vězte, že přesně tuhle větičku vyslovila moje drahá. Ale musím ji ocenit, vyhovující letní kalhoty jsme v tom obchodě žádné neobjevili, a tak připustila, že už to letos s těmi starými nějak doklepu. V tu chvíli se celý obchod otřásl tím, jak mi spadl kámen se srdce a nebýt tam tolika lidí, asi bych ji nekonečně dlouze zulíbal. Jenže pak jsem si uvědomil, že zas tak jednoduché to nebude, protože přibližně do půl roku mě nákup těch letních stejně nemine.
