Velký pevný prsa nejsou všechno, holčičko!

Písmo: A- | A+

„Honzo, sleduj támhle ty dva, já už na ně chvilku koukám a jsem zvědavá na tvůj názor.“ Uvítala mě Maruška v naší oblíbené cukrárně a nenápadně hodila očima ke zvláštní dvojici, sedící asi o tři stolky dál.

Elegantně vyhlížející mírně prošedivělý asi tak pětačtyřicátník a naproti němu nejmíň o dvacet let mladší žena, na které bylo všechno drobné kromě prsou, ještě zdůrazněných hlubokým výstřihem.

„Otec s dcerou, Maruško?“ Uvažoval jsem polohlasně, aby mě slyšela jen moje krásná zralá barokní kamarádka.

„Neřekla bych,“ zapochybovala Maruška nad mou úvahou. „Nejsou si ani trochu podobní. A vidíš tu kytku ve váze, tu jí nejspíš přinesl on. Spíš bych to tipla na nějakou internetovou seznamku, a teď se možná poprvé sešli naživo. No, jen se koukej, jak se před ním ta holka nakrůcá.“

Maruška měla zřejmě pravdu a svým ženským šestým smyslem je odhadla správně. Mladá žena neustále švitořila a rozkládala u toho rukama. Přes cukrárenský šum jsme sice nerozuměli všemu, co říká, ale občas k nám dolétly útržky jejích vět jako například: „...přesně takhle jsem si tě představovala... ...nemohl bys? ...opravdu potřebuju...“

Šedovlásek ji trpělivě poslouchal, sám toho moc nenamluvil, jen občas zavrtěl hlavou nebo překvapeně zvedl obočí a snažil se jí za každou cenu stále dívat do tváře. Neměl to jednoduché, protože ona mu okatě vystavovala na odiv své poprsí, které zjevně používala jako návnadu k dosažení svých cílů. Když viděla, že on stále nereaguje podle jejích představ, rozhodla se přitvrdit, naklonila se k němu přes stůl, jakože mu něco sdělí polohlasem a jen tak mimoděk mu nabídla přímý pohled do svého výstřihu.

„Něco po něm chce a nejspíš ho balí, Maruško,“ pronesl jsem vítězoslavně, asi tak, jako když Kolumbus poprvé spatřil Ameriku.

Maruška se tiše uchechtla. Pak si dala ruku před ústa a omluvně se na mě podívala: „Honzo, promiň, ale už jsem se bála, že si toho snad nevšimneš. V tomhle to máte vy chlapi těžký, když se vás rozhodne taková prsatka ulovit, jen málokterej z vás odolá, aby jí nezačal zobat z ruky.“

Mladá žena stočila hlavu trochu do strany, aby se její oči dostaly níž než jeho a vypadalo to, že k němu vzhlíží zespodu. Maličko si olízla rty a k našemu stolku dolétly další útržky jejích vět: „...prozradím... ...konečně chlap mých snů... ...k tobě, kdybys chtěl... ...jenom pár korun... ...na mou čest vrátím...“

„Tak tahle se teda vyzná,“ pokývala Maruška hlavou. „Honzo, fakt jsem zvědavá, jestli ho dostane. Když jo, tak ten chlap akorát spáče nad vejdělkem. Ona se nechá pozvat k němu domů, vleze mu do postele a rovnou z něj vytáhne majlant jako půjčku, kterou mu nikdy nevrátí. Nebo mu prošmejdí byt, něco šlohne a zmizí, moc bych se nedivila, kdyby mu ani neřekla, jak se doopravdy jmenuje. Ta je horší než profesionálky, u kterejch víš, co od nich můžeš čekat.“ Marušce teď zlověstně jiskřilo v očích, ale já přesně nevěděl proč.

„Maruško, seš si jistá? Vždyť se můžeš mýlit, ta holka ti přece nic nedělala,“ zapochyboval jsem.

„No, to je právě ono, Honzo,“ přisadila si Maruška ještě víc. „Vy chlapi jste všichni stejný, necháte se utáhnout na vařený nudli a pak se nestačíte divit, když...“

Mé kamarádce však nebylo přáno dokončit větu a já se už nedozvěděl, kvůli čemu se pak my chlapi nestačíme divit.

Šedovláskovi zřejmě konečně došla trpělivost, smířil se s faktem, že tahle internetová známost nevyjde a celé to její divadýlko ho přestalo bavit. Vstal, rozhodným gestem ruky umlčel svou švitořící vyvinutou společnici a suše prohlásil na její adresu závěrečnou větu, která byla slyšet na celou cukrárnu: „Velký pevný prsa nejsou všechno, holčičko!“ Pak hodil na stůl bankovku za útratu a odkráčel středem.

Ta drobná prsatá žena, která byla nejmíň o dvacet let mladší než on, zjevně nebyla na jeho způsob rozloučení psychicky připravená a možná se jí to dokonce stalo poprvé. Aniž by si brala sebemenších servítků, křikla za ním nepublikovatelné pojmenování pánského přirození, pak vytáhla z kabelky úplně obyčejný maličký notýsek a s přílišným důrazem v něm cosi přeškrtla. Načež si sebrala svých pět švestek a zmizela jako pára nad hrncem. Květina ve váze na jejich stolku osaměla a já měl dojem, že rezignovaně pokrčila svými zelenými lístečky. Ale možná se mi to jen zdálo.

„Měl kliku, panáček jeden,“ řekla Maruška tiše jen tak pro sebe. Pak se mi s omluvným úsměvem podívala do očí: „Honzo, promiň, že jsem se prve tak rozčilila, ale něco podobnýho se stalo mýmu tátovi, když jsem byla malá holka. Tehdá ho klofla nemlich taková čůza a on od nás odešel. Po čase se vrátil celej vyřízenej a o vkladní knížku lehčí, já obdivovala svoji maminku, že mu to dokázala odpustit a vzít ho zpátky. Ale fakt je, že ho to poučilo na celej zbytek života.

Nevěděl jsem, co na to říct, pohladil jsem Maruščinu tvář očima a nabídnul jí sklenku třináctého pramene na uklidněnou a na rozloučenou, než se vydáme domů ke svým drahým polovičkám.

Usmála se, přiťukla si se mnou, napřímila se ve svém křesílku a vyčkávala. Pochopil jsem a zlehoučka jí přelétl pohledem přes hrudník. Marušce opět zajiskřilo v očích, ale úplně jinak než předtím. „No konečně,“ zahrozila mi zvesela prstem. „A moc na ně nekoukej, ty rošťáku, však taky bejvaly pevný, ale teď už jsou jenom velký.“

Stydlivě jsem stáhl pohled zpátky a dovolil si malou poznámku na závěr: „O to líp, Maruško. A jak znám tvýho Frantu, určitě se mu takhle líbíš víc.“

Skryť Zatvoriť reklamu