které zajímala akorát hromada neužitečných nesmyslů a které už dávno nemá právo říkat si můj syn. Možná to byla moje chyba, nejspíš jsem ho špatně vychoval. Jakkoli si uvědomuji, že na Radkovu výchovu jsme byli s Monikou dva, v žádném případě bych nechtěl svalovat vinu na svoji manželku. Asi jsem byl na něj už od dětství příliš tvrdý ve svých nárocích. Byl jsem šéfem prosperující domácí pobočky gigantické nadnárodní firmy, a vždy jsem dbal na to, aby všechno šlapalo jako ve švýcarských hodinkách, věděl jsem, že jedním z nejdůležitějších pilířů úspěchu jsou lidé. Naši zaměstnanci, které jsem dokázal štědře odměňovat za kvalitní práci odshora až po toho nejposlednějšího dělníka. A naopak stejně i trestat, první úmyslná nedbalost znamenala tvrdou výtku, druhá nekompromisní vyhazov.
Chtěl jsem z Radka vychovat úspěšného člověka a byl jsem přísný i na něj. Samé jedničky byly samozřejmostí, práce navíc nad rámec školních povinností také. A doma to samé, už od útlého věku jsem mu přiděloval věci, o které se musel starat. Od vynášení odpadkového koše na začátku, přes starost o všechno, co od nás s Monikou dostal a co si musel zasloužit, až po úkoly, související s provozem domu a zahrady. Odměny za kvalitně odvedenou práci a neodměny v opačných případech jsem mu přiděloval v podobném duchu jako svým zaměstnancům. V Monice jsem měl zastání, odevždy byla manželkou, která se pečlivě stará o domácnost a nesnese ani smítko zapomenutého prachu na podlaze nebo pootočený hrnek v kredenci, jehož ouško ukazuje jiným směrem než ostatní.
Dlouhou dobu nám dělal syn radost a my měli dojem, že do sebe nasává naši pracovitost, spolehlivost a zodpovědnost. Vysnil jsem si v něm ne-li přímo svého nástupce ve firmě, tak určitě úspěšného člověka, který se jednou vydá v otcových šlépějích. Jenomže někdy v Radkových čtrnácti létech přišly první problémy, začal se vyhýbat svým povinnostem, jak domácím, tak školním a snažil se dělat všechno pro to, aby je nemusel vykonávat. Zajímaly ho takové nesmysly, jako jak někde jakási parta flákačů ve jménu takzvané ochrany přírody nebo boje proti globalizaci obsadila nějaký úřad, přivázala se ke kolejím, případně zaútočila na policajty a pak si stěžovala na jejich nepřiměřenost.
S Monikou jsme se snažili Radka usměrnit a vrátit k jeho povinnostem po dobrém přemlouváním, po zlém zákazy, ale nebylo to nic platné. Ještě se nám ho podařilo přimět k nástupu na střední školou, ale on, než aby se věnoval studiu, přidal se k nějakým aktivistům a školu flákal tak, že ho ke konci třetího ročníku vyhodili. Došlo k prudké výměně názorů, vmetl jsem Radkovi do tváře, že bojuje proti věcem, které nás s Monikou a tím pádem i jeho živí. On se urazil, rozkřičel se, že už je plnoletý (dva týdny), bude si dělat, co on chce a utekl z domova. Nevím, jestli jsem byl víc naštvaný nebo nešťastný, ale Monika to odnesla hůř, dostala infarkt. Vyděsil jsem se, ale doktoři naštěstí odvedli dobrou práci a moje manželka se z toho dostala bez následků.
V následujícím období se náš život trochu změnil, má tvrdost v práci a Moničina přísnost v domácnosti poněkud otupily své hrany a my si uvědomili, že daleko důležitější je, když můžeme být spolu a pomáhat si překonat zklamání z Radkova způsobu života a z jeho odchodu. Věděli jsme o něm jen to, že je s těmi aktivisty a jednou jsme ho dokonce zahlédli v televizi, jak se svými soudruhy zablokovali vchod do nějaké banky. Byli jsme mu dobří akorát k tomu, abychom mu dávali peníze, o něž si říkal celkem pravidelně. Pokaždé jsem skřípal zuby, když jsem mu je posílal na účet, ale přece jen to ještě pořád byl náš syn. Syn, který žije v paradoxu, nejenže bojuje proti firmám, z nichž ho jedna živí, ale i proti bankám, ze kterých jednu bez skrupulí používá.
Radek se dal dohromady s jednou aktivistkou z jejich skupiny, pořídil si s ní dceru a dokonce se s ní oženil. Vlastně ani nevíme, v jakém prostředí dceru vychovávali, krom pár fotek, doprovázejících žádost o peníze nám ji neukázali. Jakmile se Věruška narodila, snažili jsme se udělat s Monikou vůči mladým vstřícný krok a podařilo se nám Radka přimět k asi třem setkáním venku na neutrální půdě. Jeho manželka s dcerou nepřišla, zřejmě mě měla za třídního nepřítele, protože jsem šéfoval té nadnárodní firmě a navíc vykořisťoval Moniku tím, že „musela otročit v mojí domácnosti.“ Radek nás vždy uvítal se směsicí pohrdání a škemrání, my mu dokonce nabídli, jestli by se manželkou a Věruškou nechtěl nastěhovat do našeho domu, ale on to rezolutně odmítnul.
Manželství mu vydrželo krátce, se svou ženou se rozvedl, když byly Věrušce dva roky. Když jsem se ho zeptal, jestli se dohodli ohledně péče o Věrušku, šokoval mě větou, která způsobila zlom: „Jasně, že jsme se bez problémů dohodli, nechceme ji ani jeden z nás.“ To rozhodlo, Radka jsem přestal vnímat jako svého syna a po domluvě s Monikou jsem se zasadil o to, aby úřady přiřkly Věrušku do naší péče. Bylo to sice trochu složité, ale ani Radek a ani jeho exmanželka nám v tom potíže nedělali.
Vždycky jsem žil v přesvědčení, že ten, kdo nejvíc utrpí rozvodem, není ani jeden z manželů, nýbrž jejich děti. Teď s desetiletým odstupem můžeme s Monikou potvrdit, že v našem případě to nebyla pravda, protože Věrušky jsme se ujali s láskou, kterou jí její rodiče nedopřáli. Ani její otec, který se na ni vykašlal a odešel natrvalo za oceán, protože tam prý jsou pro aktivisty příznivější podmínky. A ani její matka, která dala před vlastní dcerou přednost drogám.
Musím přiznat, že i my s Monikou jsme se změnili. Já už jsem v důchodu a ve firmě, ve které jsem dřív šéfoval, teď jen občas vypomáhám ve vrátnici. Řeknu vám, že se docela bavím, když mě kolegové z dřívější doby s větší či menší nadsázkou stále zdraví: „Dobrý den, pane šéf.“ Ale hlavní změna spočívá v tom, že jak já, tak i má drahá manželka Monika už dávno víme, že mnohem důležitější než přísná výchova a pořádek za každou cenu je vstřícnost, vzájemná důvěra, shovívavost a hlavně láska. Když to tak vezmu, vše oč s jsme přišli ztrátou syna, se nám mnohonásobně vrátilo příchodem vnučky. Věrušce bude zanedlouho třináct let, jsme šťastní, že jsme se o ni mohli postarat a doufáme, že nám síly a zdraví vydrží alespoň do doby, než se osamostatní.
