Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
Do metra přistoupila na náměstí Republiky, byla krásná. Prostor okolo sebe prozářila slunečním svitem svých vlasů, její večerní šaty přinesly odlesky měsíční. „Vrací se divadla nebo z koncertu,“ pomyslel jsem si.
„Maminko, proč ten pan bezdomec tolik smrdí?“ Na ty dvě byl hezký pohled. Štíhlá tmavovlasá maminka s mladičkou dámou jakoby si z oka vypadly. Přistoupily na Palmovce a usedly naproti mně na dvojsedačku v tramvaji.
Klasická trojsedačka. Seděl jsem u okna, vedle mě mladá maminka v očekávání a naproti na „singlu“ sotva plnoletý mladík. Jednu nohu měl pokrčenou a druhou, tu u stěny, ležérně nataženou pode mě. Udělal jsem mu místo, bylo proč.
Cosi v tomto smyslu stojí v přepravním řádu a je to samozřejmě nezpochybnitelné. Mohl by někoho pokousat, v horším případě mu dokonce přivodit trvalé následky. Jenomže každá mince má dvě strany.
Auto by mělo být určené k tomu, aby nás někam dovezlo, tam jsme mohli jednoduše zastavit a jít si po svých. Složitě nehledat volné místo, nemanévrovat do malé mezery a nebát se, že nám ho někdo odře, vykrade nebo dokonce ukradne.
Pokud čekáte článek plný kritiky arogantních a bezohledných motorkářů, tak raději ani nečtěte dál. Sám sice motorkář nejsem, s řízením těchto strojů mám jen pár zkušeností z mládí, ale musím se přiznat, že těmto lidem fandím.
Ranní metro, svážející lidi do centra, nebylo v tomto letním čase zcela zaplněné, pár lidí stálo, našlo by se však i několik volných míst.
Váhal jsem, jestli mám o téhle bezvýznamné příhodě na silnici vůbec psát. Ale pak jsem se rozhodl, že ano, protože stačila maličko jiná souhra okolností, a její následky mohly být tragické.
Příměstský autobus, rozvážející cestující z města do přilehlých vesnic, byl toho prázdninového odpoledne jen zpola zaplněný. Mezi cestujícími byla i lehce tělesně postižená maminka s asi čtyřletým dítkem. Cesta ubíhala plynule a v poklidu, dokud ji řidiči, houfně sjíždějící ze zablokované souběžné dálnice nezměnili v popojíždění ve stylu „přískoky vpřed.“
Podobně, jako v ostatních životních oblastech, dochází i v provozu hromadné dopravy občas k určitým změnám. Není tomu tak dlouho, co touto „genezí“ prošly též autobusy, kterými denně jezdím do práce. Změny až na jednu jedinou výjimku proběhly všechny zcela v duchu Murphyho zákonů, byly k horšímu.
Jakkoli se při cestování hromadnou dopravu můžeme maximálně snažit držet pravidel, popsaných v předchozí části tohoto povídání, pokaždé se vystavujeme nebezpečí, že se setkáme s některým z nepříjemných jevů. Jevy jsou buď náhodné a tudíž obtížně předvídatelné, nebo naopak pravidelně se opakující.
Množství papíru, popsaného tématikou hromadné dopravy by jistě vydalo na knihovnu, za níž by se nemusel stydět ani univerzitní profesor. Nicméně dovolte mi, abych i já přispěl se svou troškou do mlýna a podělil se s vámi o pár svých postřehů.
