Jan Pražák
Pořádná ženská
Nedokázala jsem si odpovědět na otázku, proč se na mě Michal vykašlal. Snažila jsem se pro něj dělat všechno, ale on se jednoho dne prostě sebral a se slovy, že si nemůže pomoct, odešel za tou svou fuchtlí.
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
Nedokázala jsem si odpovědět na otázku, proč se na mě Michal vykašlal. Snažila jsem se pro něj dělat všechno, ale on se jednoho dne prostě sebral a se slovy, že si nemůže pomoct, odešel za tou svou fuchtlí.
Přiznám se otevřeně, že s ženskejma jsem to nikdy neuměl. Už na střední škole jsem obdivoval spolužáky, kteří dokázali bez zakoktání a přeskočení hlasu pozvat holku na rande a pak se druhej den chlubili svejma intimníma zážitkama.
„Inženýrka, neinženýrka, vařit pořádně neumí, když uklidí, tak abych to po ní předělala. A aby se nabídla, že třeba umeje okna, to ani náhodou.“ Lamentovala Martinova maminka Zorka nad tou pitomou nánou, kterou si nastěhoval domů.
„Nesnáším pondělky.“ Pravila Maruška a přesunula svou fantastickou širokobokou postavu naproti mně u pultíku před stánkem s pečivem, kam mě odpoledne v pondělí před Silvestrem vytáhla na kus řeči.
Když o tom tak přemejšlím, uvědomuju si, že celý to vlastně začalo asi pět let po svatbě, když byly naše děti v předškolním věku. Roman se mě jednou zeptal, jestli by mi nevadilo, kdyby se před sexem oblíknul do ženskýho prádla.
Probudila se uprostřed noci, ani se nemusela dívat na hodinky, věděla, že je za pět minut půl druhé. Přesně v tu chvíli se budila několik posledních let skoro každý den, dnes to však bylo poprvé bez trýznivého bodnutí u srdce.
Advent se rychle krátí, do Štědrého večera zbývá už jen několik posledních dní a my jsme si s Maruškou mezi druhou a třetí adventní nedělí udělali krátké předvánoční posezení v naší oblíbené kavárně, než nám ji zase zavřou.
Na prahu dospělosti jsem si tohle ještě neříkal. Zatoužil jsem po sblížení se dvěma nebo třemi dívkami, ale nedočkal jsem se ničeho jiného než odmítnutí. „Moje chyba?“ Ptal jsem se sám sebe a odpovídal si, že nejspíš jo.
„Lesbičky?“ Otázala se Maruška řečnickým tónem, když nasoukala svou výrazně ženskou barokní postavu do úzkého křesílka a vybídla mě k objednání kávy se sladkým zákuskem. „Už to tak vypadá,“ dodala přemýšlivě.
Ne, nebudu si brát servítky a na něco hrát, to už mám snad naštěstí definitivně za sebou. Řeknu to narovinu, byla jsem blbá kráva. Vopravdový krávy, ať mi to přirovnání prominou, ty jsou aspoň k něčemu užitečný.
„Honzo, jdu ze svatby,“ pravila Maruška, když jsem jí pomáhal ze zimního kabátu, než se stačila nasoukat do malého křesla v cukrárně. „A tyhle šaty s hlubokým výstřihem jsem si vzala úmyslně, abych trochu poškádlila novomanžele.“
„Mami, viď, že se teď nastěhuješ zpátky k nám? Tu svoji garsonku můžeš pronajmout, až se Lukášek narodí, budeš nám pomáhat a každá koruna navíc přijde vhod. Tak můžeme s tebou počítat, že jo?“
Tentokrát jsem se na schůzku s Maruškou v naší oblíbené kavárně o pár minut opozdil a našel ji sedět u malého stolku pro dva. Vyskočila z křesílka, aby se mi předvedla v plné své zralé kráse. A já šel málem do mdlob.
Sabina si nedokázala Petra nikam zařadit. Nepatřil ani do skupiny rádoby alfa samců, kteří se napřed kasají, jací jsou v posteli mistři světa, ale když dojde na věc, většinou se na nic pořádně nezmůžou.
Stalo se mi to již poněkolikáté, ale tentokrát byl můj zážitek nejintenzivnější, protože jsem se tam poprvé s někým setkal. Nešlo o normální sen, složený z obrazů vlastního podvědomí, nýbrž o vystoupení duše ze spícího těla.
Napřed jsem si ani nemyslela. že vůbec nějakýcho takovýho potkám. Totiž chci říct, nenapadlo mě, že někdy budu svýmu Karlovi nevěrná. Ale znáte to, když se holka vdává, je plná růžovech ideálů a pak je všechno úplně jinak.
Vlahý letní podvečer uprostřed červencové dovolené. Vrátili jsme se z lesa, manželka odběhla s foťákem, že si pořídí ještě pár záběrů krajiny a já si na terase u penzionu objednal kávu.
„Namáčknul se ti na mě v autobusu takovej chlapík, až mi to bylo nepříjemný,“ pravila Maruška a zamyšleně si zamíchala kávu. „No, ale nakonec ho chápu, já když se posadím, tak na vedlejší sedačce moc místa nezbyde.“
Možná si ještě pamatujete na moje první povídání, jak se mi podařilo vytáhnout jezevčíka Ferdu z maléru a jak jsme si ho pak s mým dvounožcem záchranářem nastěhovali k nám. Tak teďka mi Ferda ten dobrej skutek oplatil.
Děti vylétly z hnízda a Roman s Hedvikou se mohli začít víc věnovat svým koníčkům. Část dovolené trávili odděleně, on žil tenisem a ona poznáváním cizích krajů. Oběma to tak naprosto vyhovovalo, až jednou...