Jan Pražák
Jestli chceš vídat svoje dítě, tak plať!
„Honzo, pokud na tebe budu protivná, tak mi to odpust, ale dneska jsem fakt naštvaná.“
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)

„Honzo, pokud na tebe budu protivná, tak mi to odpust, ale dneska jsem fakt naštvaná.“

Čtyř a půlletý Lukášek si na svou maminku prakticky nepamatoval.

„Filipe, nemáš kafe, mně došlo?“ „Filipe, nezaložil bys mě?“

Jo, jsem trochu levá nebo občas něco nedomyslím, ale dá se s tím žít.

Konečně si ve svých čtyřiceti připadám zas po strašně dlouhé době jako normální člověk.

Má každodenní cesta z práce z pražského centra do Nehvizd zahrnuje i jízdu příměstským autobusem.

Bylo mi pětatřicet a byl jsem na dně. Předtím jsem se tak špatně neměl, měl jsem slušnou práci a bezvadnou holku. Chtěli jsme to dát dohromady, pořídit si bydlení na hypotéku a mít spolu dítě.

Nešlo o dotaz ani o prosbu, bylo to oznámení prostého faktu, kterého se mi dostalo od mojí dcery. V té době jí bylo dvaačtyřicet, z prvního manželství měla devatenáctiletou dceru a teď se jí podařilo znovu otěhotnět.

„Honzo, sleduj támhle ty dva, já už na ně chvilku koukám a jsem zvědavá na tvůj názor.“ Uvítala mě Maruška v naší oblíbené cukrárně a nenápadně hodila očima ke zvláštní dvojici, sedící asi o tři stolky dál.

„Honzo, původně jsem ti chtěla dát košem, ale máš pravdu, dneska si s tebou ten větrník dám. A pořádně velikej, když teda mám bejt bába tlustá.“ Odpověděla mi Maruška poněkud rozvitou větou na otázku, zda si dá ke kafi zákusek.

Dlouho jsem si kladla otázku, zda jsme při výchově Jirky neudělali s manželem nějakou zásadní chybu. Náš milovaný syn se už od útlého dětství choval ve srovnání se svými vrstevníky pasivně a stranil se jejich společnosti.

„Přece bys po nás nechtěla, abychom si matku nasadili sem k nám. Ani já, ani Hugo nemáme čas se o ni starat. Stejně vždycky nadržovala tobě, Jarmilo, tak si o ni teď pečuj sama, sestřičko rozmazlená!“

Maruška nasadila mírný úsměv, obrátila ruce dlaněmi nahoru a vlídným hlasem se mě zeptala: „Honzo, taky si myslíš, že já stará a tlustá ženská vypadám jako nějakej sexuální predátor?“

Vstoupila ona a klid pátečního podvečera v zahradní restauračce v proluce mezi domy byl rázem tentam. Pohodila hlavou, až rozvlnila svou jak uhel černou dlouhou hřívu a na vysokých jehlách okázale proplula středem mezi stoly.

Teď už se tomu musím smát, i když v tý době mi moc do smíchu nebylo. Ti dva byli úplně stejní, jen jeden byl velkej a druhej malej. Táta s klukem. Seděli u stolku před stánkem s občerstvením v ZOO.

Nebýt Karlova přemlouvání, tak bych si to dítě tehdy nejspíš nechala, přestože mi neplánované těhotenství neudělalo žádnou radost. Byli jsme spolu celkem čerstvě, chtěli si napřed vytvořit zázemí a taky si užít trochu volnosti.

„Jak to, žes mi neudělala pořádnou večeři? To se mám zase odbýt zbytky od včerejška nebo si dokonce namazat chleba? Copak nevíš, jak chodím z práce utahanej a hladovej?“