Od mých šestnácti do šestadvaceti let by autostop mým hlavním způsobem dopravy (z Prahy do Bratislavy jsem v roce 1993 převážel všechny své věci stopem – batoh na zádech, batoh na břiše, v každé ruce tašku – otáčel jsem se několikrát). Teď je mi 37, máme auto a člověk by řekl, že musím být rád, že už stopovat nemusím. Není tomu tak. Když poslouchám vyprávění lidí, kam se až stopem dostali, když ho čtu na tomto blogu, je mi smutno a líto. Jenže když teď někam cestuji, nejsem už sám, mám ženu a dítě a to dá rozum, že nutit je do stopu, když máme auto, je hloupost.