Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
„Honzo, neskočil bys se mnou po práci na kafe? Potřebuju si ověřit, jestli jsem v týhle moderní době ještě pořád normální.“ Maruščina otázka mě sice trochu zaskočila, ale rád jsem souhlasil a těšil se, čím mě tentokrát překvapí.
Dost lidí si to o mně myslí, někteří mi to dávají najevo a pár mi jich dokonce otevřeně řeklo, abych se sebou konečně něco udělala. Jenomže oni nedokážou pochopit mou situaci a chtěla bych je vidět, jak by se zachovali v mé kůži.
„Má milá neznámá, chtěl bych s Vámi prožívat krásné chvilky něžného souznění, ve kterých budeme tajně lásku krást. Nic na tom, že vy jste vdaná a já ženatý, však se o našem štěstí nikdy nikdo nedozví. Jirka 42 let, Praha.“
S Renátou se to celý semlelo asi dva měsíce poté, co jsem se rozešel s předchozí dívkou, se kterou jsme spíš než vážnej vztah měli jen takový postelově vylepšený kamarádství.
Každá máma mi jistě potvrdí, jak těžké je pro ni přiznání, že se jí nevydařil syn. Ano, něco podobného postihlo i mě a já nyní na sklonku svého života nechci spekulovat, nakolik jsme to s manželem zavinili naší výchovou.
„Markétko, teď za mnou radši večer nejezdi, řádí tady nějakej úchyl,“ varoval mě tatínek do telefonu ustaraným hlasem. Bydlí na druhým konci našeho města, po maminčině smrti zůstal sám v maličký garsonce a ven už skoro nevychází.
Nikdy bych netušil, jak můžou bejt sestry rozdílný. Lenka byla výstavní kousek s figurou, na který si dal pánbůh extra záležet, zatímco o Mirce by se dalo škodolibě říct, že co jí nahoře vpředu schází, to jí dole vzadu přebejvá.
„Honzo, skočíme po práci na kafe na zahrádku?“ Zeptala se mě po telefonu má věrná kamarádka nádherných barokních tvarů. Byl jeden z posledních dní loňského letního rozvolnění a já její nabídku nedokázal odmítnout.
Nikdy by mě ani v nejhorším snu nenapadlo, že by mě Martin dokázal podrazit takhle hnusným způsobem. Byl sice od začátku trochu libovej frajer, ale mě tehdy ten jeho lehkovážnej přístup spíš přitahoval.
„Honzo, nechtěl bys po práci skočit Na růžek s jedním fakt těžkým zločincem?“ Ozval se mi Maruščin Franta v jednom z mála mrazivejch dní loňského ledna. Rád jsem mu na to kývnul a byl zvědavej, co se mezi těma dvěma zas odehrálo.
Když se nad tím zpětně zamyslím, je mi jasný, že Lída byla žárlivá úplně od začátku. Jenomže tehdy jsem byl zamilovanej, nedocházelo mi to a kajícně musím přiznat, že mi ten její přemrštěnej zájem byl naopak příjemnej.
Možná si o mně pomyslíte bůhvíco, ale prostě se to stalo. S Michalem jsem vlezla do postele jenom jednou a šlo o náhodnej sex. Bylo to na horách, kam se mi konečně podařilo po delší době vypadnout na pár dní.
Nikdy dřív by mě nenapadlo, že se budu chtít rozvádět. Naši jsou spolu víc jak čtyřicet let a i když to mezi nima nebylo vždycky úplně jednoduchý, dokázali se pokaždý nějak srovnat, zasmát se svejm sporům a stát při sobě.
S ženskejma jsem začal celkem brzo, bylo to na jaře, když jsem chodil do třeťáku na průmku. Bydleli jsme v činžáku v Nuslích a šikmo pod náma měli byt nějaký manželé Fryštákovi.
(aneb příhoda z doby předkovidové) „Honzo, musím ti vynadat!“ Pravila Maruška a pohlédla na mě přísně přes cukrárenský stolek s dvěma šálky vonící kávy a dvěma talířky se zatím nenačatými větrníky.
Když jsem ve dvaatřiceti létech najednou přišla do jiného stavu, tak jsem byla fakt naštvaná. Nedlouho před tím jsem získala vedoucí místo v jednom oddělení naší obchodní firmy s příslibem dalšího postupu.
Nedokázala jsem si odpovědět na otázku, proč se na mě Michal vykašlal. Snažila jsem se pro něj dělat všechno, ale on se jednoho dne prostě sebral a se slovy, že si nemůže pomoct, odešel za tou svou fuchtlí.
Přiznám se otevřeně, že s ženskejma jsem to nikdy neuměl. Už na střední škole jsem obdivoval spolužáky, kteří dokázali bez zakoktání a přeskočení hlasu pozvat holku na rande a pak se druhej den chlubili svejma intimníma zážitkama.
„Inženýrka, neinženýrka, vařit pořádně neumí, když uklidí, tak abych to po ní předělala. A aby se nabídla, že třeba umeje okna, to ani náhodou.“ Lamentovala Martinova maminka Zorka nad tou pitomou nánou, kterou si nastěhoval domů.
„Nesnáším pondělky.“ Pravila Maruška a přesunula svou fantastickou širokobokou postavu naproti mně u pultíku před stánkem s pečivem, kam mě odpoledne v pondělí před Silvestrem vytáhla na kus řeči.
