Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
Nešlo o dotaz ani o prosbu, bylo to oznámení prostého faktu, kterého se mi dostalo od mojí dcery. V té době jí bylo dvaačtyřicet, z prvního manželství měla devatenáctiletou dceru a teď se jí podařilo znovu otěhotnět.
„Honzo, sleduj támhle ty dva, já už na ně chvilku koukám a jsem zvědavá na tvůj názor.“ Uvítala mě Maruška v naší oblíbené cukrárně a nenápadně hodila očima ke zvláštní dvojici, sedící asi o tři stolky dál.
„Honzo, původně jsem ti chtěla dát košem, ale máš pravdu, dneska si s tebou ten větrník dám. A pořádně velikej, když teda mám bejt bába tlustá.“ Odpověděla mi Maruška poněkud rozvitou větou na otázku, zda si dá ke kafi zákusek.
Dlouho jsem si kladla otázku, zda jsme při výchově Jirky neudělali s manželem nějakou zásadní chybu. Náš milovaný syn se už od útlého dětství choval ve srovnání se svými vrstevníky pasivně a stranil se jejich společnosti.
„Přece bys po nás nechtěla, abychom si matku nasadili sem k nám. Ani já, ani Hugo nemáme čas se o ni starat. Stejně vždycky nadržovala tobě, Jarmilo, tak si o ni teď pečuj sama, sestřičko rozmazlená!“
Maruška nasadila mírný úsměv, obrátila ruce dlaněmi nahoru a vlídným hlasem se mě zeptala: „Honzo, taky si myslíš, že já stará a tlustá ženská vypadám jako nějakej sexuální predátor?“
Vstoupila ona a klid pátečního podvečera v zahradní restauračce v proluce mezi domy byl rázem tentam. Pohodila hlavou, až rozvlnila svou jak uhel černou dlouhou hřívu a na vysokých jehlách okázale proplula středem mezi stoly.
Teď už se tomu musím smát, i když v tý době mi moc do smíchu nebylo. Ti dva byli úplně stejní, jen jeden byl velkej a druhej malej. Táta s klukem. Seděli u stolku před stánkem s občerstvením v ZOO.
Nebýt Karlova přemlouvání, tak bych si to dítě tehdy nejspíš nechala, přestože mi neplánované těhotenství neudělalo žádnou radost. Byli jsme spolu celkem čerstvě, chtěli si napřed vytvořit zázemí a taky si užít trochu volnosti.
„Jak to, žes mi neudělala pořádnou večeři? To se mám zase odbýt zbytky od včerejška nebo si dokonce namazat chleba? Copak nevíš, jak chodím z práce utahanej a hladovej?“
Tak on prý chodí za bývalou prostitutkou. To bych to chtěla vidět, jak je bývalá, určitě za ní leze spousta dalších chlapů, akorát, že Lubošek to nepozná. Co pamatuju, vždycky byl trouba a pochybuju, že se od té doby změnil.
Ti dva kámoši z mládí se neviděli spoustu let. Teď spolu seděli v zahradní restauračce a začali probírat, co jim život dal a co si od nich zase vzal.
Mirka byla moje jediné a vpravdě vymodlené dítě. Měla jsem ji až ve svých pětatřiceti, což bylo na tehdejší poměry opravdu pozdě a lidé si už o mně začínali myslet, že ani žádného potomka nechci.
„Já toho svýho Frantu, snad jednou zabiju, Honzo,“ prohlásila Maruška, ale já se o svého kamaráda nebál. Smála se u toho, až se jí dělaly dolíčky ve tvářích a květy na letních šatech se v místech ňader rozvlnily lehkým příbojem.
Nemůžu říct, že by mi Jakubovo dvoření nebylo příjemné a přiznám se, že jsem si k němu do drogerie občas skočila i pro nějakou drobnost, jejíž koupi bych klidně mohla odložit na neurčito.
Příběh ukrajinské Světlany mi vyprávěl kolega a zároveň kamarád, když jsme si v pátek odskočili z práce na oběd. Možná je trochu zvláštní, domnívám se však, že vůbec ne ojedinělý. Inu, posuďte sami.
Tedy ono to s ním nikdy žádné romantíco nebylo. Dokonce ani maličké romantíčko. Ivoš je prostě mužský, který si na žádné ťuťuťu ňuňuňu nepotrpí a pojmy jako předehra, dohra, něha nebo mazlení nezná.
„Béďo, prej odcházíš od tý svý firmy, je to pravda nebo zas jednou někdo pěkně kecal? Co vím, taks tam byl docela spokojenej.“ Kluci se vraceli z fotbálku, kterým si pravidelně zpestřovali středeční podvečer.
vlastně teď už bývalý milý. Díky za mail, který mi na rozdíl od všech Tvých předchozích psaníček moc velkou radost neudělal. A že jich bylo, vždyť jsme si psali skoro každý den, však víš.
Nikdy bych nevěřil, že mohou být dvojčata tak rozdílná, jak vzhledem, tak i povahou. Vystřídal jsem je obě, i když jsem jednu z nich ošklivě ponížil a ta druhá pro změnu ublížila mně.
