Jan Pražák
Intrikánka
„Dneska jsme spolu na kafi možná naposled, Honzo,“ usmála se na mě smutně Maruška.
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)

„Dneska jsme spolu na kafi možná naposled, Honzo,“ usmála se na mě smutně Maruška.

Velikonoce jsem neměla ráda. Začalo to před čtyřmi léty, když jsem si kvůli nim podělala manželství.

Ne, že by mě tahle práce bavila, ale sehnat rozumné místo je dneska problém a každý se holt musíme nějak živit.

Maminka nedokázala zabránit tomu, aby od nás táta odešel v době, když mi ještě nebylo ani celých patnáct.

Nevím, jestli si někdo dovede představit zoufalství matky, které zemře její vlastní dítě.

Celé to vlastně začalo na počátku osmdesátých let minulého století, když mě opustila manželka.

„To je ale pěkná ženská, ta by se mi šikla do náručí a do postele.“

Po Jiřině jsem zatoužil hned první den, co se objevila u nás ve firmě.

„Honzo, pokud na tebe budu protivná, tak mi to odpust, ale dneska jsem fakt naštvaná.“

Čtyř a půlletý Lukášek si na svou maminku prakticky nepamatoval.

„Filipe, nemáš kafe, mně došlo?“ „Filipe, nezaložil bys mě?“

Jo, jsem trochu levá nebo občas něco nedomyslím, ale dá se s tím žít.

Konečně si ve svých čtyřiceti připadám zas po strašně dlouhé době jako normální člověk.

Bylo mi pětatřicet a byl jsem na dně. Předtím jsem se tak špatně neměl, měl jsem slušnou práci a bezvadnou holku. Chtěli jsme to dát dohromady, pořídit si bydlení na hypotéku a mít spolu dítě.