Jan Pražák
S tebou nebo s tvojí sestrou?
Richard po perném dni konečně usedl do křesla. Místo uvolnění se mu zas vrátila vtíravá myšlenka pocitu viny. Vždyť to byl on, kdo před rokem přemluvil Kristýnu k výletu, ze kterého se už nevrátila.
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)

Richard po perném dni konečně usedl do křesla. Místo uvolnění se mu zas vrátila vtíravá myšlenka pocitu viny. Vždyť to byl on, kdo před rokem přemluvil Kristýnu k výletu, ze kterého se už nevrátila.

Dnes vám chci povykládat, jak jsme my tři chlapi, teda já zrzavej kocour s půlkou ocasu, adoptovanej jezevčík Ferda a náš dvounožec profesí záchranář, málem přišli o střechu nad hlavou.

„Honzo, promiň, ale ten smaženej hermelín si dej sám. Já ho fakt nejím, objednám si něco lehčího.“ Odmítla Maruška mé kulinářské svádění, když jsme si spolu skočili na oběd.

Teda spíš baťohářka, protože ten ruksak byl tak obrovský, že jí zakrýval celá záda i s hlavou a její drobná, věkem vysušená postava se za ním dočista ztrácela.

Tenhle rozhovor jsem vyslechl náhodou a snad bych byl radši, kdybych ho ani neslyšel. Ale když už se stalo a ti dva si sedli proti mně na dvojsedačku v metru, tak se vámi o něj podělím.

Monika nebyla ošklivá. Možná měla až příliš velké poprsí ve srovnání s uzoučkými boky a snad i výraznější nos nad hubenými rty, ale čím muže vyloženě odpuzovala, to bylo její vystupování.

Ne, nebojte se, nebude to o politice a o mnohdy nesmyslných zákonech od našich zákonodárců. Řeč bude o Murphyho zákonech a taky tak trochu o těch matematických.

„Promiň, Martine, já s tebou na to kafe fakt nemůžu jít. Musím do zítřka opravit písemky za celou třídu, ještě jsem na to ani nesáhla a už tak u toho budu sedět do noci. Tak se na mě nezlob, prosím.“

Marušce to v těch světloučkých letních šatech, těsně obepínajících její košatou postavu, opravdu slušelo. Svou překvapivou otázkou způsobila, že jsem od ní konečně odtrhl zrak, cuknul sebou a polil si kafem čisté tričko.

„Jakube, šel bys se mnou na rande?“ Kuba zvednul oči od monitoru, poodjel se židlí kousek dozadu a překvapeně se podíval na Markétu. Od své kolegyně by čekal prakticky cokoli, ale takovou otázku rozhodně ne.

Příhoda s dvěma Barbínama a s bílým kotětem, který se jmenovalo Sněhová Vločka, se odehrála loni v létě. To už byl jezevčík Ferda u mě a u mýho dvounožce záchranáře dávno spokojeně zabydlenej.

Celý se to odehrálo na začátku minulýho roku, když v lednu začal ob zahradu strašně vyvádět pes. Jezevčík Ferda. Trochu ho znám a pamatuju, jak se předtím spokojeně proháněl kolem svý paničky, když spolu chodívali na procházky.

Příběh ženy, které pro tento článek propůjčíme jméno Světlana, není vůbec veselý. Navíc je bez konce, a tak jí aspoň tímto jménem symbolicky popřejme trochu nadějnější pokračování.

To ráno jakoby vstala levou nohou. Vlastně to celý začalo už předchozí večer, když jí dcera říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějakej mladej gauner staříka, co sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si odřel tvář.

„Člověče, já jsem úplně v háji. Marušku chytlo to její předjarní luxování auťáku a mezi zadníma sedačkama objevila zapadlej kondom. Teďka mě podezírá, že jsem jí nevěrnej.“

A víte, že to nebylo vůbec těžký? Akorát jsem si musela dát pozor, aby byl přesvědčenej, že si vlastně ve skutečnosti ochočil on mě.

Příměstské autobusy, rozvážející cestující z pražského Černého Mostu do přilehlých městeček a vsí, bývají obvykle přeplněné. Zejména v odpolední špičce často praskají ve švech.

„Mohu vás požádat o ruku, má krásná dámo?“ Touto starosvětskou větou se Michal ucházel o Mirku. O ženu, kterou miloval a o kterou poté po roce a půl manželství přišel vinou vážné komplikace při domácím porodu.

„Majko, uvařila bys mi kafe, prosím tě? Já jsem ti tak naštvaná. Vždyť jsem teďka úplně vyřízená!“ Štíhlá nakrátko střižená brunetka zprudka usedla na židli u kuchyňského stolu své sousedky.

„Honzo, tobě to můžu říct, ty se mi nebudeš smát.“ Pravila Maruška, když jsem se jí včera zeptal, proč se nad kafem a větrníkem tak hezky nakrucuje a natřásá hrudníkem. Tiše jsem přikývnul a čekal, co z ní vypadne.