Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
Tahle věta k nám náhodou dolétla od stolu štamgastů, když jsme včera po práci skočili s Maruškou na jedno orosené. „Tak tohle platí přesně o mně,“ zamyslela se moje krásná společnice barokních tvarů a věnovala mi posmutnělý úsměv.
„Jsem ráda, že jsi mě vytáhla, Mílo, dáš si taky aperol?“ Zeptala se nakrátko střižená hubená černovláska s jehlovými náušnicemi. Všechno na ní bylo tak nějak špičaté. Úzký nos, pichlavé oči, štíhlé prsty s výraznými nehty.
Celé to strastiplné období začalo na jaře před čtyřmi léty, když Blance diagnostikovali zhoubný nádor v pokročilém stádiu. Spokojený život celé rodiny se tehdy ze dne na den zhroutil a změnil v čekání na zázrak.
Před Silvestrem jsme si udělali s Maruškou takové příjemné posezení v naší oblíbené kavárně. Pomaličku jsme ucucávali turka, ďobali větrník a přeli se, kdo z nás se na Vánoce víc přecpal.
„Vím, že jsem tehdy byla hnusná.“ Hubená tmavovláska s melírem medové barvy pozorovala hru paprsků zapadajícího slunce ve své sklence, naplněné temně rudým vínem. „Měli jsme s Lubošem krizi a já nevěděla co s tím.“
Milošův podraz Kristýnu nesmírně zasáhl. Přišel naprosto nečekaně v době, když byly jejich Lukáškovi tři měsíce a ona byla přesvědčená, že se konečně vezmou.
Seděli jsme s Maruškou v kavárně a probírali blížíce se Vánoce. Vychutnávali si adventní pohodu a radili se, co ještě nadělit naším blízkým. Servírka v černým triku s obrázkem žáby na ňadrech nám přinesla kávu a zákusek.
Skočili jsme si s touhle mojí kamarádkou po práci na kafe, abychom nasáli trochu adventní atmosféry a na chvilku si odpočinuli od předvánočního shonu.
Psal se začátek devadesátých let minulého století, Květa s Martinem byli dva roky spolu a chystali se založit rodinu. Domek na okraji pošumavského městečka byl čerstvě dobudován svépomocí a s přispěním jejích rodičů.
Klasické způsoby antikoncepce nevyhovují každému a navíc žádný z nich není stoprocentně spolehlivý. Nabízí se však veskrze snadné řešení, moderní nebo, chcete-li, alternativní způsoby, fungující za každých okolností.
Celé to začalo po únoru 1948 v čase násilného znárodňování. Do té doby žili vedle sebe na náměstí malého městečka dva mladí živnostníci, švec a řezník.
„Honzo, dneska mi k tomu kafi objednej panáka, fakt to potřebuju.“ Maruška vypadala dost zničeně, a tak jsem kývnul na servírku, objednal našeho oblíbeného turka, větrník a k tomu navíc třináctý pramen. Ten ji vždycky potěší.
Příměstský autobus, jezdící v odpolední špičce z okraje města směrem k nám do vsi, bývá obvykle kloubák. Tedy harmonika nebo, chcete-li, housenka, aby se do něj vešlo co nejvíc lidí.
Na ten úzký a odjakživa mizerně osvětlený podchod pod hlavní čtyřproudou silnicí na kraji města jsem byla zvyklá od dětství. Odděloval skupinku domů, kde bydlím od autobusové zastávky a tudíž od civilizace.
Maruška se zřejmě oblékla tak, aby zdůraznila svůj zralý věk a barokní postavu. Vypasovaná blůzka nechala vyniknout roztomilým faldíkům na jejím břiše a volná podprsenka dovolovala klesnout ňadrům nádherně nízko.
Miloš pil víc, než bylo obvyklé už v době, když se s ním Eliška seznámila. Jenomže tehdy tomu nepřikládala žádnou váhu, dokonce jí ve chvílích alkoholového opojení imponoval svým vtipem a neokázalým šarmem.
Stáňa se vyčerpaně zhroutila na postel. Snad by si mohla říct, že se dneškem uzavřela jedna chmurná kapitola jejího života. Jenomže co bude dál? V její mysli se usadila studená prázdnota.
Maruška se bojí pavouků. Strašně se bojí pavouků. Stačí, aby se ta maličká osminohá potvůrka objevila ve stejné místnosti, jako je ona a už začíná být nervózní. Nedej bože, aby se k ní ten nevinný tvor přiblížil.
Pan Josef odložil příbor a po chutném nedělním obědě od své Vlastičky si otevřel druhého lahváče. Odebral se s ním na dvorek, aby si mohl v klidu zapálit cigaretu a nemusel poslouchat její láteření.
Pizzerie na předměstí kousek od nádraží byla onoho brzkého letního odpoledne poloprázdná. U jednoho stolku se hihňaly dvě sotva dospělé dívky nad sklenicemi aperolu, u dalšího obědval párek postarších manželů. A pak přišel on.
