Jan Pražák
Nevadí, že je blbej, hlavně, když je mladej
„Jíťo, tak si představ, že mě z tý práce nakonec vyhodili.“ Irena si povzdechla. Rezignovaně si šoupla do kafe ještě jednu kostku cukru navíc a upřela své kulaté hnědé oči na sousedku.
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)

„Jíťo, tak si představ, že mě z tý práce nakonec vyhodili.“ Irena si povzdechla. Rezignovaně si šoupla do kafe ještě jednu kostku cukru navíc a upřela své kulaté hnědé oči na sousedku.

Zdaleka nejde jen o těla žen mladých a štíhlých. A už vůbec ne o těla, která jsou v duchu dnešních trendů „vylepšená“ silikonem a dalšími nákladnými zásahy plastických chirurgů. Takto upravená těla spíš mnohého muže odpuzují.

„Cos to zas uvařila, ty huso? Tohle se nadá jíst.“ Martin ohrnul nos nad Lídinými narychlo spíchnutými špagetami s vajíčkem, postrouhanými ementálem. Odstrčil talíř a naštvaně si namazal chleba sádlem se škvarkama.

Vtipů o blondýnkách je tolik, že by je člověk stěží spočítal, natož aby si je všechny pamatoval. Přitom si vesměs berou ženy s touto krásnou barvou vlasů na paškál a dělají z nich blbky.

Tyto dvě skupiny migrantů jsem zadokumentoval na dvou různých místech. Přestože operují nezávisle na sobě, ze způsobu, jakým terorizují místní obyvatele je pravděpodobné, že pracují koordinovaně a že jsou řízeni z jednoho centra.

„Spousta z nich úmyslně dělala kariéru přes postel a teď na tom chtěj vytřískat bůhvíco. Feministky z celýho světa se toho chytly, a vsadím se s Tebou, že jen málokterá z nich ví, co je to opravdový sexuální násilí.“

Náctiletý Johan chvějící se rukou pomaličku rozepínal knoflíky Ivaniny blůzky. Z repráků se linula písnička od Rolling Stones a on se s každým dalším knoflíkem víc a víc obával jejího ostýchavého odmítnutí.

Podávám trestní oznámení na dvě neznámé pachatelky, které se mi posmívaly v mých čtrnácti létech, když jsem okolo jejich domu chodil do školy.

„Podruhý už mě do porodnice nikdo nedostane,“ svěřila se Stáňa své kamarádce Martě po potvrzení dalšího těhotenství. „Doma budu mít klid a vyhnu se těm problémům, který jsem měla po narození Lukáška.“

„Pane, můžu vám něco říct? Nebudete se na mě zlobit? Já to ze sebe prostě musím dostat ven.“ Manželka mi volala, že se chvilku zdrží, a tak jsem si vedle krámu se záclonami skočil na kafe. Usedl jsem k poslednímu volnému stolku.

Narodila jsem se jako poslední z vrhu čtyř koťat, prý o mně tehdy říkali, že jsem nejslabší a ošklivá. Na rozdíl od svých sourozenců jsem měla šedobílý jakoby špinavý kožíšek a trochu křivou tlamičku. A tak mě chtěli utopit.

„Koukejte, kluci, támhleta v těch červenejch plavkách má nejmíň čtyřky. Dvouručky. Sice budou trochu volnější, ale zato s parádně velkejma bradavkama. Takový já znám.“

Kdo by neznal ono klasické dělení nás chlapů podle toho, zda jsme víc okouzleni ženskými ňadry nebo klínem.

„Tak ještě hodinku a končí mi šichta, zítra mám volno.“ Miloš s úlevou zaparkoval svou dvaadvacítku na konečné a zkušeným pohledem zkontroloval soupravu, jestli mu tam náhodou někdo nezůstal.

Do téhle hospody chodí celkem pravidelná sorta lidí. Stojí na kraji města hned vedle autobusového nádraží, tak se tam během odpoledne a večera střídají hosté, kteří se chtějí trochu osvěžit, před nebo po cestě z práce.

Byl jsem ještě úplně maličký a první, na co se pamatuji, byl hlad a strach. Muselo mi být sotva pár týdnů, byl jsem na špinavém místě u popelnic mezi paneláky, kam mě někdo vyhodil. Byla tma, okolo běhali psi a já se strašně bál.

„Michale, donesl bys tu reklamaci na sekretariát? Já to včera na tu novou kozatou kočku zkusil a kapánek jsme se nepohodli.“ Michal se jen tiše pousmál, vzal Robertovo lejstro do ruky a vyšel ze dveří.

„Květuš, díky, žes mi pomohla s tou mojí půlkou, jsi zlatá holka. Ne jako ta, co tady byla před tebou, ta by se na mě vykašlala a já bych to s tím podvrknutým kotníkem dělala až do rána.“

Centrum města, páteční odpoledne, teploměr šplhá k pětatřiceti stupňům. Tramvaj číslo devět se líně proplétá ucpanými ulicemi, uvnitř je tak hrozně, že mouchy padají za letu zmámené vedrem.

S tímto známým hitem na rtech vstoupila Maruška ke mně do kanceláře. Otočila se, a aby zdůraznila pravdivost svých slov, přivlnila se pozpátku ke mně. Snad mi to manželka odpustí, plácnout jsem si prostě musel.