Jan Pražák
Opuštěná kočka
Poznala jsem ji uprostřed jara rok před svou vlastní smrtí. Přitoulala se ke mně na zahrádku na chatě, kam jsem se po dlouhé zimě a po těžké nemoci odstěhovala na letní pobyt.
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)

Poznala jsem ji uprostřed jara rok před svou vlastní smrtí. Přitoulala se ke mně na zahrádku na chatě, kam jsem se po dlouhé zimě a po těžké nemoci odstěhovala na letní pobyt.

„Radko, potřeboval bych s tebou mluvit. Víš, provedl jsem něco hroznýho, a jestli mi kvůli tomu rovnou postavíš kufr před dveře, vůbec se ti nebudu divit.“

„Lojzo, dvojku bílý Rulandy, jako každej tejden.“ Tak dneska jsou to akorát dva roky, co se mi zabil můj jedinej syn. To je strašný. Bože, proč já mu tehdá to blbý lezení po horách nedokázala rozmluvit.

Pana Matěje rozbolel zub. Objednal se tedy k zubaři a dostal termín za měsíc. Pan Matěj trpěl, prášky polykal a rumem bolavý zub omýval. Když konečně nadešel den D, vzal si čistou košili a vypravil se do ordinace.

„Jirko, koukej se dobře učit, ty se rukama rozhodně neuživíš.“ Říkávali mu rodiče, už když byl malý. Jeho taťku, mistra elektrikáře to zvlášť mrzelo, vždyť jeho synek nedokázal bez střepů ani vyměnit žárovku.

Přecházeli jsme jednosměrku na přechodu pro chodce. Byla to jedna z těch vedlejších, do níž lze odbočit z hlavní Francouzské na pražských Vinohradech. Vyhoupla se zpoza zaparkovaného auta. Jela svižně v protisměru a přímo na nás.

Jako každý správný pes bych pro svého páníčka udělal cokoli, ale někdy je fakt k zakousnutí. Jako třeba včera. Už ráno se mi zdálo, že je na mě nějak podezřele hodný a když mi dal k snídani buřta, začal jsem tušit zradu.

„S Lubošem tancovat nebudu, je to bačkora, ten by mě nemačkal.“ Odpověděla Lenka na otázku své kamarádky, proč si na zábavě nechce zatančit ploužák se svým nejlepším kamarádem.

To je pořád řečí od různých feministických spolků, jak jsou ženy znevýhodňovány, když si potřebují odskočit na záchod někde na veřejnosti. A přitom skutečnost je opačná, jak ukazuje fotodokumentace, mnohdy jsme v nevýhodě my muži.

Těsně po střední škole před započetím dalšího vzdělávacího procesu jsme podstoupili takzvanou letní aktivitu. Tehdy to bylo zvykem a já se svými třemi budoucími spolužáky „narukoval“ na jakési pražské staveniště.

Chvilku jsem váhal, ale pak ve mně uzrálo černočerné rozhodnutí. Tentokrát dotáhnu všechno do hříšného konce, a ač sám ženatý, tuhle manželku svého kamaráda opravdu svedu.

Pomalu se o holi došourala k vyvrácenému stromu a opatrně usedla na jeho kmen. Před očima se jí začal odvíjet film. Poprvé svou celoživotní lásku uviděla těsně po válce, když už žila sama se svou maminkou.

„Mirko, šla bys se mnou dneska na oběd? Potřebuju ti něco říct.“ Dělala s Jardou už víc jak deset let a znala ho snad líp než on sám sebe. V poslední době jí přišel hodně divný, ráda by mu nějak pomohla.

Umí se totiž o sebe postarat sama, a tak si nemusí hrát na nějakou chudinku, utlačovanou mužským pokolením. Nevěříte? Tak si poslechněte můj příběh.

„Franta mě podezírá, že mu zahejbám... Ne, počkej, vím, na co se mě chceš zeptat, fakt k tomu nemá důvod... Věř mi, jsi asi jedinej, komu bych to řekla, ty bys mě neprásknul...“

Kdepak, nešlo o prase v přeneseném slova smyslu, tedy o člověka, kterému se tak říká kvůli jeho vlastnostem. Nešlo dokonce ani o prase divoké s oněmi pověstnými nahoru zahnutými zuby. Byl to prachobyčejný čuník domácí.

Nerada přes ten zpustlý parčík za nádražím chodila pozdě večer sama. Jenomže Ivan byl už od pondělka služebně pryč a nemohl jí přijít naproti, jak to v podobných případech dělával.

Některé typy tramvají mají několik o trochu širších sedaček. Možná jsou určena pro lepší pohodlí tělesně postižených nebo obecně pro lidičky s rozměrnějším pozadím. Netušil jsem však, že se na ně mohou najednou směstnat tři lidé.

„Lenko, podívej, tatínek je chirurg, já očařka a tebe jednou taky čeká lékařská fakulta. My ti do toho samozřejmě nechceme mluvit, ale je přece jasné, že tvůj životní partner bude taky doktor.“

Všechno to začalo loni v dubnu, když naši dvounožci konečně dostali rozum a nechali nám postavit výběh, abychom mohli s Rózkou chodit ven. Tedy ideální to nebylo, výběh je uzavřený a my se z něj nedostaneme na zahradu, natož dál.