Jan Pražák
Hanka je v blázinci
Příběh paní Hanky znám z vyprávění, osobně jsem se s ní setkal pouze jednou. Avšak i z toho letmého setkání bylo znát, jaký v ní dřímá temperament. Stačilo málo, skrytá síla se probudila a vybuchla bomba.
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
Příběh paní Hanky znám z vyprávění, osobně jsem se s ní setkal pouze jednou. Avšak i z toho letmého setkání bylo znát, jaký v ní dřímá temperament. Stačilo málo, skrytá síla se probudila a vybuchla bomba.
On je o pořádný kus větší a silnější než ona, a tak ji svou nadřazenost dává najevo celkem často. Ne, že by jí přímo ubližoval, ale jasně se jí snaží ukázat, kdo je tady pánem.
Ježíšku, vím, že toho dnes máš strašně moc a nestíháš. Pepíčkovi musíš nadělit nejnovější tablet, jeho tátovi luxusní auťák a mamince dovolenou u protinožců. Ale pokud si najdeš chvilku, splň mi jedno jediné přání.
Až budete číst tyto řádky, tak už zde mezi vámi nebudu. Jejich publikování jsem načasoval tak, abych do té doby mohl v klidu a v pokoji opustit tento zlý svět.
Do Štědrého večera zbývá už jen pár dní a my přemýšlíme o tom, čím ještě potěšit své ratolesti. Mnohé z nich touží po „chlupatém dárku,“ koťátku, štěňátku či něčem podobném. Je správné mu vyhovět?
„Nezlob se, šéfe, ale já končím. Tuhle práci mám sice rád a pod tebou se mi dělalo dobře, ale za dva měsíce mám nárok na důchod.“ Jak Jirka řekl, tak i udělal a s trochou nostalgie se rozloučil se svým elektrikářským nádobíčkem.
„Maminko, přijde i čert? Viď, že se ho nemusím bát?“ Pohled čtyřletého Lukáška byl spíš zvědavý než ustrašený. Z maminčiných pohádek věděl, že čerti jsou celkem neškodní popletové a dobrého člověka nikdy nepřechytračí.
Mám pocit, že tuhle otázku pokládám poslední dobou až příliš často. Je vlastně řečnická, tázaný mě ve svém voze pochopitelně neslyší, a tak bych si na ni měl odpovědět nejspíš sám.
Rostou. A rostou hodně, dokonce tak moc, že dokážu najít i já, a to už je fakt co říct. Existuje však někdo, kdo najde houby i tehdy, když ostatní chodí z lesa s prázdnými košíky.
Mirečkův míč opsal oblouk od dětské nožky, přelétl plot a přistál vlčákovi na hlavě. Nebyl v tom úmysl, kluk se jen netrefil, jenže to ten pes nemohl vědět. Nikdy nedostal žádný výcvik, jeho pán se o něj pořádně nestaral.
„Ta kočka na ten stůl smí?“ Zeptal se tehdy s vysoko zdviženým obočím náš nový soused. Byl to takový usedlý starší pán, tak jsem to nějak zahrál do autu a našeho někdejšího kocoura Damiána z jídelního stolu sundal.
„Jarko, promiň, ale nemůžu se tě na to nezeptat.“ Maruška zkoumavě pohlédla na svou dávnou kamarádku. „Vždycky jsi bývala pro každou srandu, a teď vypadáš jako delegace z Bubákova. Co se děje, můžu ti nějak pomoct?“
„Nebyl to sen, spíš takový obraz, který se mi promítl ráno při probuzení. Viděla jsem dva kříže a měla intenzivní pocit, že to souvisí s námi a s naší dnešní cestou. Dostala jsem strach.“
„Kde nosí co?“ Prolétlo hlavou té mladší, „asi kapesník, ono na tom záleží?“ Její výraz se proměnil ve velký otazník. „No přece, jestli svou mužskou pýchu nosí v levé nohavici nebo v pravé.“ Odpověděla zbytečně nahlas ta starší.
Šárka zbledla a zůstala jako zařezaná. „To je moje dítě. Moje! Moje! Moje! Nikomu ho nedám!“ Rozkřičela se její mysl, ale ústa zůstala němá.
Nikdy bych nevěřil, jak může být konzumace zeleniny nebezpečná. Vždy jsem byl přesvědčený o tom, jak je tato strava člověku veskrze prospěšná, až jsem se včera na vlastní kůži přesvědčil o pravém opaku.
Když mi Maruška vyprávěla tuto příhodu, kladla mi na srdce, abych ji nezveřejňoval. Že prý normálně tohle nedělá a co by si o ní lidé pomysleli. Dalo mi hodně práce, než jsem od ní dostal váhavé svolení.
Vykopla střevíc, až se odrazil od protější zdi, švihla bičíkem do vzduchu: „Na kolena a aport! Ne do ruky, do tlamy jako pes, za tohle tě potrestám.“ Když jí ho přinesl, přetáhla ho párkrát přes záda.
Tahle otázka dostala Čendu málem do kolen. Ne, že by se mu Lenka nelíbila, ale když ho předběhla s pozváním na dvojku vína po fitku, těšil se spíš na postupné sbližování.
„Tak je to jasný, Maruš, ta mladá je teplá. Když jí zavolala ta její, jako jsem vodešla z kanceláře a bouchla dveřma, ale schovala jsem se za skříň. A to bys nevěřila, jak najednou začala vrkat. No fuj, dovedeš si to představit?“