Jan Pražák
Dopis na rozloučenou
Milý Patriku, nezlob se na mě, že Ti tak důležitou věc píšu mailem. Obávám se však, že kdybych Ti to řekla z očí do očí, stejně bys to nedokázal přijmout a opět by ses na všechno díval jen ze svého pohledu.
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)

Milý Patriku, nezlob se na mě, že Ti tak důležitou věc píšu mailem. Obávám se však, že kdybych Ti to řekla z očí do očí, stejně bys to nedokázal přijmout a opět by ses na všechno díval jen ze svého pohledu.

„Maminko, tatínku, já bych taky chtěla miminko, prosím, prosím. Mohli byste říct čápovi, aby mi přinesl chlapečka?“ Žadonila Veronika u svých rodičů už od nějakých pěti let.

Je šokující, že k něčemu takovému mohlo v dnešní době dojít v civilizované zemi, na veřejně přístupném místě a za bílého dne. Navíc, že nikdo z přítomných té nebohé ženě nepomohl, ba ani se neobtěžoval přivolat policii.

Luboš s Martinou se vracejí od známých. Zahradní párty spojená s kolaudací nového domku se protáhla a oni pospíchají domů jarní nocí. Ráno se vstává do práce, okreska je prázdná, a tak Luboš mačká plyn až k podlaze.

Julie přehlédla očima svůj nevelký luxusní kadeřnický salon v centru města. „Konečně mám to, po čem jsem vždy toužila a začíná se mi to tu pěkně rozbíhat. Teď bych měla být šťastná. Opravdu jsem?“

„Co se ti stalo, Maruško?“ Zeptal jsem se své kamarádky, když sykla bolestí, jakmile si usrkla ze šálku horké vonící kávy.

Zamyšleně si tu fotku prohlížel. Byl na ní jen detail jeho ruky uvolněně spočívající na jejím ňadru. Nikdo by nepoznal, o koho vlastně jde, komu ty dvě části těla patří.

Vážený pane Nováku, dovolte, abych Vás upozornil, že Vaše přítelkyně je bývalá prostitutka. Pokud mi nevěříte, vězte, že jako jeden z jejích klientů si dobře pamatuji na malé mateřské znaménko, které má těsně pod levou bradavkou.

„Tak jsme zas zůstali sami, asi to tak bude lepší, kamaráde.“ Zrzavý kocour se Martinovi rozpředl na klíně a packou si začal hrát se záložkou knihy, jakoby ho chtěl odradit od čtení.

Stalo se to na chmelu před posledním ročníkem střední školy. Nás několik již osmnáctiletých študáků mělo od kantorů povoleno jedno večerní pivo v přilehlé hospodě. Byli mezi námi i Jarda s Věrkou, známá zamilovaná dvojka.

Je možné, aby se stalo skutečností to, co bylo v dávném filmu Sexmise podáno jako čirá fantazie? Tedy fungující a rozmnožující se lidská komunita, kde si ženy vystačí bez mužů?

„Honzo, dobře, když mi objednáš ještě jeden větrník, tak si to teda zveřejni. Franta to na sebe stejně už vykecal v práci, takže je to asi jedno.“ Kývnul jsem na servírku a Maruška začala povídat.

Roman nebyl mamánkem v pravém slova smyslu. Donedávna si ještě ve svých osmadvaceti nechával doma od mamky vařit a prát, ale živit se od ní rozhodně nenechal.

Na svoje útlé dětství si moc nepamatuju. V zasuté vzpomínce se mi nejasně vybavuje bráška a maminka, která se o nás oba starala. Zpočátku jsme jen lehávali vedle sebe přisátí k jejímu bříšku a ona nás myla svým měkkým jazykem.

„Nesmíš! Nemůžeš si brát to, co ti nepatří!“ Křičelo zoufale moje svědomí. A přitom vědělo, že má jen pramalou šanci přehlušit volání chtíče, který prostupoval celým mým tělem. Očima, rukama, ústy a pak dál dolů.

„Hani, promiň, já fakt nemůžu přijít. Moc jsem se na tebe těšil, ale ten Vonáskův případ je složitější, než jsem si myslel a musím si to před zítřejším stáním ještě jednou pořádně projít.“

Ztuhla s vidličkou na půli cesty od talíře ke svým drobným ústům. Vykulila na mě blankytně modré oči a nevěřícně se otázala: „To jako myslíte mě?“

„Dneska už ty firemní vánoční besídky za moc nestojej. Tentokrát jsme celej večer krafali o práci.“ Maruška si zamyšleně zamíchala kafe. Pak ji něco napadlo a v očích jí zaplály rozverné plamínky: „Ale tohle si musíš poslechnout.“

„Josefe, měl bys ze mě radost, konečně jsem praštila s tím vyvařováním.“ Ludmila pohladila očima fotografii svého tři roky zesnulého manžela.

„Já toho svýho Frantu snad jednou doopravdy přerazím.“ Marušce sršely blesky z očí tak, že pokud by se v tý hospodě smělo ještě kouřit, mohla by jima připalovat štamgastům cigára.