Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
Představte si, že se vám přihodí něco nepříjemného, třeba podvrknutý kotník nebo naražené rameno, a náhle budete potřebovat ošetření. Zavoláte svého milého, ale ten se místo starostlivého přispěchání na pomoc pouze otráveně zeptá: „No, ale kdo nakoupí?“
Je libo Ferdu mravence nebo Ředitele zeměkoule? Což takhle Donchuána, Pana hospodu, nebo tu Tichou vodu, co břehu mele? Případně Managera, Tatínka či prostě Partnera do nepohody? Možností je spousta, jen některé z nich se možná trochu těžko hledají.
K zamyšlení nad touto otázkou mě inspiroval e-mail jedné čtenářky, který mi poslala v reakci na článek „Ženy potřebují hlazení.“
Emancipace je jedním z hesel dnešní doby. Po ženách se požaduje, aby si budovaly kariéru, vystupovaly sebejistě a rozhodně za všech okolností, aktivně ovládaly několik jazyků, bravurně zvládaly mnohé další. Některým ženám tato role moderní doby padne jako ulitá, jiným však nevyhovuje a její nutnost je může vést až k pocitům méněcennosti. Každá z nich však pod róbou emancipovanosti zůstává v jádru ženou se svými přáními, city, touhami a potřebami.
Pánové, přiznejme si to otevřeně a nalijme si čistého vína. Když nás nějaká žena přitahuje a chceme ji získat, obvykle máme zpočátku na mysli rovinu fyzickou, chceme ji, jak se říká „dostat do postele.“ To ostatní přichází až později a postupně, pokud vůbec. Záleží na tom, zda nám jde o vybudování vztahu nebo jen o milostné spočinutí, případně zda to zpočátku neřešíme a chceme vše nechat „na dopadnutí.“ Ženy to mají většinou postavené poněkud jinak, nejprve je musíme něčím zaujmout a teprve potom máme naději, že po nás možná zatouží.
Všem blondýnám, blondýnkám, blonckám a blondýnečkám se za tento svůj článek předem omlouvám. Nedomnívám se totiž, že by přirozená barva vlasů nějakým způsobem souvisela s ženskou inteligencí, šikovností či vtipem. Ba ani si nemyslím, že by na tyto atributy mělo vliv jejich případné odbarvení, nebo že světlé odstíny volí právě ty ženy, kterým se těchto vlastností nedostává. Přestože zastávám názor, že daleko víc než na barvě vlasů, záleží při volbě partnerky na ženě jako takové, na jejím přístupu k životu a ke svému okolí, dovolím si na blonďaté téma trochu s nadsázkou zažertovat. Blonďatých vtipů je spousta, jsou mezi lidmi všeobecně známé, a tak mé řádky možná nepřinesou nic nového, ale snad vás v dnešním podzimním ránu trochu pobaví.
Lidé si nějakým zvláštním způsobem očíslovali jednotlivé roky a tomuto číslování zřejmě přikládají obrovskou důležitost. Pro kočky je z celého roku nejvýznamnější zima, a to zejména pro ty z nás, které se nenastěhovaly k žádným lidem a rozhodly se žít samostatně a svobodně. Jejich svoboda je však vykoupená neustálým pracným sháněním obživy, mnohdy nejen pro sebe, ale i pro svá případná koťata. A právě proto je zima pro tyto mé odvážné sestřenky nejtěžším obdobím z celého roku, a bohužel se běžně stává, že mnohé z nich v zimě zaplatí za svoji samostatnost životem.
Pod pojmem domácího násilí si většina z nás představuje jeho nejodpornější, nejvíce zavrženíhodnou a nejvíce trestuhodnou formu, při níž muž hulvát a neurvalec fyzicky a zároveň psychicky terorizuje svou partnerku, případně i potomky. Tato forma je bohužel hojně rozšířená, a její původce si nezaslouží nic jiného než spravedlivý trest. Pohříchu je však všeobecně známo, že procento odhalení a následného potrestání tohoto jevu je příliš nízké, a mnoho případů zůstává dlouhodobě skryto. Nicméně i tak díky bohu za všechny případy, v nichž se ženě podaří vymanit z tohoto hrůzného područí a začít nový život. Nebo spíš než bohu, díky všem organizacím a jednotlivcům, kteří týraným ženám pomáhají.
Ve svém dnešním vyprávění se vrátím do období svého kotětství a zamňoukám vám jednu příhodu, která mi s odstupem času připadá humorná, ale ve chvíli, kdy se odehrála, mi do smíchu moc nebylo.
„Nějaký ten úlet bych snad byla schopná svému manželovi odpustit, zvlášť pokud by šlo o ojedinělou záležitost.“ Říkala před časem jedna moje známá, a dodala: „Kdybych se však dozvěděla, že mi zahnul s chlapem, to by byl konec. Pak už bych mu nejspíš vůbec nedovolila, aby na mě sáhl.“
Občas se stávalo, že některý z mých lidí někam odejel a vrátil se domů až za několik dní. To se mi pranic nelíbilo, mají mě přece proto, aby mi dělali společnost, starali se mi o jídlo, o zábavu a pohodlí a ne proto, aby si dělali, co chtějí. Tento svůj postoj jsem vždy dala najevo zbylým dvěma, kteří se mnou zůstali doma, tvářila jsem se přezíravě a hrála si na uraženou. Nevíc to však ode mě po svém návratu schytal ten „hříšník,“ celý den jsem si ho nevšímala a tvářila jsem se, jako by ani neexistoval, aby si propříště zapamatoval, že nemá co odjíždět. Párkrát dokonce odjeli dva mí lidé současně. V takových případech jsem už začínala být nejistá a přepadaly mě obavy, aby mě neopustil i ten třetí. V těch chvílích jsem svou povýšenost nedokázala zahrát tak dokonale, spíš jsem se snažila být v neustálém kontaktu s tím, který zůstal se mnou, abych si ho jaksi ohlídala. Nicméně o to víc jsem svou nelibost projevila, když se mi vrátili ti dva uprchlíci.
Kterého muže by nepotěšilo, když je svou partnerkou obdivován? Která z žen by neměla radost, když jí její partner dává najevo, jaká je skvělá?
Mezi lidmi panuje hojně rozšířený názor, že se my kočky dělíme na hodné a zlé. Ty hodné loví ošklivé myši, které lidem škodí, ty zlé naproti tomu chytají a zabíjejí nevinné ptáčky zpěváčky. Musím mňouknout, že z kočičího pohledu je tento názor mylný, mé sestřenky, které nemají to štěstí jako já a musejí se o sebe postarat samy, nerozlišují mezi tím, zda si k obědu uloví ošklivou myš nebo nevinného ptáčka. Prostě a jednoduše vezmou za vděk tím, co se jim podaří chytit, a přitom v drtivé většině případů jde právě o tu myš, protože ta je kořistí mnohem snazší. Ostatně o myších a jejich lovení jsem se daleko více rozškrábala v předchozí kapitole.
„Teda Maruško, tobě to dneska sekne. Teď, když jsem tě potkal, tak toho dneska už moc neudělám.“ Kolegyně Maruška se naoko trošičku rozzlobí, zlehka odstrčí ruku, která ji symbolicky vzala jemně okolo ramen, odpoví nějakou ostřejší poznámkou, ale vnitřně je potěšená. Vždyť se ráno vkusně upravila a oblékla proto, aby měla dobrý pocit, pro své vlastní sebevědomí, a také proto, aby se prostě líbila.
Moudrá příroda dala do vínku všem svým tvorům účinné prostředky, jejichž pomocí si dokážou shánět potravu a jimiž se dovedou bránit proti těm, kteří je mají na svém jídelním lístku. Například my kočky máme silné zuby, ostré drápy, citlivé oči a uši a rychlé nohy, které nepoužíváme jen k lovu naší kořisti, ale také k obraně, popřípadě k útěku před svými nepřáteli. Neplatí to pouze o nás, zvířatech, která se živíme masem, ale i o těch ostatních. Zajíc před predátorem uteče, vrabčák uletí, ježek ho popíchá svými bodlinami. Jen u myší si způsobem jejich obrany nejsem jistá, přistihnete-li myšku dále, než pár myších kroků od její díry, nedokáže vám utéct a když ji chytíte, nemá se čím bránit. Svým způsobem je mi myšího pokolení líto, mám totiž dojem, jako by úkolem myší bylo pouze být obecnou potravou nás drobných šelem a jejich jedinou obranou schopnost překotného množení.
„Ti muži jsou nám dobří tak akorát k tomu, aby nás ochránili v případě akutního nebezpečí, jinak je v dnešní době už vůbec k ničemu nepotřebujeme.“
Čas plynul a já jsem přestala být tím malým roztomilým koťátkem. Přišla zima, naše společné výlety na venkov už nebyly tak časté, ale zato jsem tam poznala řadu dalších, pro mě dočista nových věcí. Třeba takový sníh, zářil nádhernou bělostí, která za slunečního svitu téměř oslňovala má citlivá kočičí očka, a jak studil do tlapek.
Kdesi jsem četl, že potřeba verbálního vyjadřování u žen je v průměru zhruba dvou a půl násobná, než je tomu u mužů. Zatímco taková žena vyřkne denně asi 5000 slov, muž se spokojí s 2000. Prý to tak máme zařízené odpradávna geneticky, z dob, kdy při lovu bylo třeba jednat tiše a bez zbytečného pokřikování, které by vyplašilo kořist, zatímco péče o rodné obydlí vyžadovalo spoustu povelů a dohadování.
Když jsem se probudila, byla ještě tma, všichni spali, Vilík silně ve spánku předl, asi se mu zdály nějaké sny. Moc to nechápu, ve spánku se přece nepřede, správně se má příst, když bdíte a jste spokojení, ale lidé to dělají obráceně.
Feministky a výrazně emancipované dámy mě za dnešní článek moc nepochválí. Chtěl bych totiž napsat pár řádků o ošidném pocitu zadostiučinění žen, které se domnívají, že úspěšně a bezezbytku zvládnou několik rolí najednou, aniž tím utrpí jejich práce, jejich blízcí a v konečném důsledku i ony samotné.
