Jan Pražák
Já bláhová
Když jsi mi včera večer říkal, že si na dnešek bereš dovolenou, myslela jsem si, že to děláš kvůli mně. Naivně jsem se domnívala, že jsi konečně zatoužil strávit celý den se mnou.
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)

Když jsi mi včera večer říkal, že si na dnešek bereš dovolenou, myslela jsem si, že to děláš kvůli mně. Naivně jsem se domnívala, že jsi konečně zatoužil strávit celý den se mnou.

Úplně na začátku byla Mirce Lubošova žárlivost svým způsobem příjemná. Spatřovala v ní jistý pocit ochrany, věděla, že když s ním jde například na tancovačku, žádný dotěrný chlap si k ní nic nedovolí, protože její milý by s ním pěkně zatočil. V té době ještě netušila, že právě jeho žárlivost se pro ni stane noční můrou, která nakonec zahubí jejich manželství.

Mám zrovna dobrou náladu, a tak ti dovolím udělat se mnou pár obrázků. Ale fotím se zásadně v rouše Evině, jak mě pánbůh stvořil. Tak co, troufneš si?

Když jsem bydlela u své člověčí rodinky, nechápala jsem, jak je možné, že lidé měli vždy dostatek jídla pro mě i pro sebe, ačkoli jsem je nikdy neviděla lovit.

Občas se setkáváme s případy, kdy mladá rodina plánuje vychovávat nebo již dokonce vychovává své děti izolovaně od jejich vrstevníků. Takoví lidé žijí mnohdy stranou od civilizace, s níž udržují pouze ty nejnutnější kontakty. Technické vymoženosti moderní doby využívají pouze sporadicky, pokud je vůbec mají. Své děti neposílají do školy, vyučují je a připravují je na život sami, a to cestou lásky a dobra.

„Nejvíc koček se tam toulá vždycky na podzim. Rodiče pořídí na prázdniny dětem kotě, aby od nich měli pokoj, pak odjedou a ty kočky tam po nich zbydou.“ Tuhletu větu zaslechl včera Honza úplně náhodou někde v obchodě, a když mi o tom vyprávěl, byl dost naštvaný.

„Jé, Milane, buď přece opatrný, ách, ou, ou.“ Napůl vykřikla a napůl zavzdychala Lenka, celá jakoby ztuhla a napružila se, prsty zaryla do dlaní.

Je všeobecně známo, že různé druhy antikoncepce nám umožňují naplno prožívat nádherné okamžiky milostného splynutí prakticky bez nebezpečí nechtěného otěhotnění. Co si však počít v případě, když nám nevyhovuje ani jeden z nejběžnějších způsobů ochrany před početím? Pak je možné sáhnout k některým z osvědčených alternativních antikoncepčních prostředků. Vlastně k nim ani nemusíme sahat, ony si nás totiž často najdou jaksi samy.

Honza se domnívá, že my kočky jsme na rozdíl od lidí sobecké. Například tím, jak si tvrdě hájíme svá území, vyháníme z nich všechny cizí vetřelce, a mnohdy vedeme teritoriální spory i s kočkami, na které jsme zvyklé. U misek s krmením si prý nedokážeme dát navzájem přednost, slabší musejí čekat na to, co jim nechají ti silnější. O lidech naopak tvrdí, že ve většině případů jsou k sobě ohleduplní, silnější pomáhají slabším a dělají si mezi sebou radost dárky, případně různými dobrými skutky.

Romanův otec a Danina matka mají jeden společný rys. Ve svých rodinách jsou těmi, kteří, obrazně řečeno, nosí generálskou uniformu. Přesto jsou povahově úplně rozdílní.

Kdy vlastně máme my kočky strach? A proč, k čemu je nám dobrý? Za jakým účelem nás příroda vybavila tímhle krajně nepříjemným pocitem? Tyhle otázky mě napadly ve chvíli, když jsem viděla, jak Honza dostal strach.

Radek a Radka mají leccos společného, i když se navzájem neznají. Nejen jméno, které jsem jim pro tento článek propůjčil, nejen to, že je jim oběma kolem třicítky, nejen fakt, že jim nevyhovuje žít bez partnerů, ale hlavně důvod, proč žijí každý sám.

Včera si Honza přinesl domů nové oči. Jsou celé průhledné, sundavací a zase nandavací, mají dvě dlouhé úzké nožky, které si dává za uši, když si je nasazuje na obličej. Říká, že jeho původní oči jsou už dost vykoukané a tyhle nové mu pomáhají, aby zas dobře viděl. Nejsou to jeho první nové oči, má jich doma víc, a buď má některé z nich nasazené na svém lidském čumáčku, nebo je stále hledá. Říká jim brýle a tvrdí, že bez brýlí se brýle těžko hledají.

Jarka a Tomáš žijí single, tedy každý ve své jednočlenné domácnosti. Oběma jim je lehce přes třicet, mají dobré postavení ve svých zaměstnáních a kariéra je pro ně v současné době důležitější než společný život s případným založením rodiny. Tak jednou za týden se setkají, zajdou spolu za zábavou nebo za kulturou, někdy svůj společný večer zakončí v náručí v bytě jednoho z nich dvou. Asi dvakrát spolu byli na krátké dovolené. O společných plánech do budoucna zatím moc neuvažují.

Když jsem před mnoha léty byla mladou kočkou, chodil Honza do školy. Učil se tam spoustě věcí, kterým my kočky nerozumíme, a přitom býval občas ustaraný. Dělal si starosti, zda uspěje u nějakého zkoušení nebo jestli nepokazí důležitou písemnou práci. Kamarádíval se s mladými lidskými samičkami a občas zatoužil být si s některou z nich blízký. To si pak dělal starost, jestli ho ta slečna bude chtít, obával se jejího odmítnutí.

Jirka si s pýchou zakládá na své šikovnosti, a tak pro něj nebyl žádný problém slíbit malému Péťovi, že mu na zahradě postaví k narozeninám jeho vysněnou houpačku. Netřeba shánět po obchodech nějakou přemrštěně drahou a nevzhlednou. Stačí přece pár trámků a prkýnek, lano nebo řetěz a nějaký ten spojovací materiál.

Mají květiny duši? Někdo nad takovou otázkou mávne rukou jako nad nesmyslem, jiný řekne, že rozhodně ano, další pak praví, že o ní už dlouho přemýšlí. Odpověď neznáme, a tak si představujme, že pokud by ji neměli ve skutečnosti, mohou ji klidně mít v naší fantazii. Pak v našich myslích budou mít samozřejmě i svá přání, touhy a pocity, prostě vše, co duši provází na její pozemské pouti. Zkusme se tedy trochu zasnít a představit si pár květinových pocitů.

Kdysi dávno, když byl ještě Honza mladičký, bydlel se mnou u svých rodičů a já byla sotva dospělou kočičí slečnou, mě jednoho krásného dne přepadla touha po vlastních koťatech. Tehdy jsem vyváděla, jako pominutá a Honza se za mě přimlouval, ale nebylo to nic platné, nechali mě vykastrovat. O to víc mě překvapuje, že se dnes Honza kastrací zastává.

Nevím, jak se ten človíček jmenuje, znám jen křestní jméno jeho syna, které však v tomto článku z důvodů diskrétnosti pozměním. Vím jen, že je to štíhlý a vysoký zhruba třicátník, často jej potkávám v autobusu, když jezdím odpoledne domů.

Nedávno se Honza rozčiloval nad tím, že někde nějaký pes bojového plemene pokousal malé dítě. Prý vyvázlo jen taktak na životě a nejspíš mu zůstanou trvalé následky. Láteřil, že takoví psi jsou nebezpeční a jejich chov by se měl šmahem zakázat.