Jan Pražák
Malování
„Potřebovala bych ještě jeden víkend,“ povzdechla si Marta své kolegyni a kamarádce Kláře v pondělí ráno. „Neříkej, že ses tak vyřídila na kole, když bylo takové hnusné počasí?“ S úsměvem vyzvídala druze jmenovaná.
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)

„Potřebovala bych ještě jeden víkend,“ povzdechla si Marta své kolegyni a kamarádce Kláře v pondělí ráno. „Neříkej, že ses tak vyřídila na kole, když bylo takové hnusné počasí?“ S úsměvem vyzvídala druze jmenovaná.

Zuby dokážou člověka pořádně potrápit, to ví asi každý. Sám s tím mám zkušenosti vpravdě bohaté, a tak jsem si řekl, že zkusím napsat pár článků na toto téma pro pobavení vás ostatních, kteří jsou na tom podobně.

„Aspoň jednou v životě bys měl vyzkoušet, jaké to je s jinou ženou. Vždyť jsi měl před Květou jen pár zkušeností, které ani nestály za řeč.“ říkávalo čas od času Jirkovi jeho horší já.

Známe to zřejmě všichni. Přijdeme na úřad s nějakou neodkladnou záležitostí, do obchodu pro vyhlédnuté zboží nebo kamkoli jinam, kde nás čeká zklamání v podobě zamčených dveří, opatřených strohou cedulkou s nápisem „Dnes zavřeno

Jana je šarmantní šedesátnice, matka tří dávno dospělých potomků, kteří se se svými rodinami již dávno rozprchli po širém světě.

Venku bylo přes pětatřicet stupňů, v práci sice uvnitř, ale bez klimatizace se rtuť teploměru šplhala ke třicítce.

Ranní metro, svážející lidi do centra, nebylo v tomto letním čase zcela zaplněné, pár lidí stálo, našlo by se však i několik volných míst.

Už delší čas, asi tak od loňského podzimu se mě moje manželka snažila přesvědčit, že bych měl obměnit svůj kalhotový park.

Bylo parné léto a já byl o víkendu se svoji budoucí manželkou na chalupě u svých rodičů. Jak už to na takových chalupách bývá, práce je stále dost a všichni jsou rádi, když si mohou na chvilku odpočinout u odpolední kávy.

Položil jsem si otázku, zda může být něco zajímavého na obchodním centru. Na místě, jakých je kolem nás spousta, podobných si jak vejce vejci a sloužících coby továrny na nakupování.

Vláďa je embryo vědce, jaké známe z klasických filmových komedií. Ve svém oboru bude jednou skutečným machrem, ale pro praktický život je naprosto nepoužitelný.

Ještě před pár léty bylo pro Radku krajně riskantní vstoupit do svatyně její náctileté dcery Jarmily.

Nijak vyměkle „ty jo“ nebo „ty brďo,“ ale plnotučně a pěkně nahlas „ty vole.“ I když to vlastně není nadávka, ale spíš oslovení, běžně ho ženám neříkám, natož své vlastní.

Ten pejsek byl vlastně voříšek nadvakrát. Jednak to byla pestrá venkovská směsice všech možných plemen, jaká se dnes už asi tak často nevidí. A pak to byl také Voříšek s velkým V, protože se tak jmenoval.

Hanka se stydí. Stydí se, protože navzdory svému vysokoškolskému vzdělání sedí v pokladně na nádraží ve velkém městě a svoji práci považuje za podřadnou.

„Mohla bys, prosím tě, chvilku počkat, já bych si vyfotil detail tvých krásných očí? A podívej se támhle, kvůli světlu, víš.“

„Já přece nejsem žádná zlatokopka, jenom mám prostě na chlapy smůlu.“ Sdělila Zdena unaveně odrazu své pomalu stárnoucí tváře v zrcadle.

Vlastně ani nevím, co to do mě vjelo. Představte se, že já úctyhodná dáma, zvyklá na to, že mě všichni obskakují, jsem se najednou rozhodla pracovat.

V případě prvního manželského páru se muž o rodinu vůbec nestaral. Zmizel, jakmile svou partnerku obtěžkal, pak už vše nechal na ženě a na obživě se nepodílel.

Samozřejmě, že nedokážeme, nemůžeme s vámi založit rodinu a vychovávat společné potomky. Neumíme společně s vámi zabezpečovat chod domácnosti, ani se radit o důležitých životních rozhodnutích. Ale i přesto umíme mnohé.