Jan Pražák
Ranní povídání o něze
Je něha potřebná a důležitá? Takový drsňák či drsňačka, případně ten, komu se něhy trvale nedostává a už na ni rezignoval, nad ní jen mávne rukou. A přitom je pro nás nezbytná už od narození.
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
Je něha potřebná a důležitá? Takový drsňák či drsňačka, případně ten, komu se něhy trvale nedostává a už na ni rezignoval, nad ní jen mávne rukou. A přitom je pro nás nezbytná už od narození.
Slzy jsou zvláštní vyjadřovací prostředek, jímž se nám mužům ženy snaží sdělovat mnohé. Své vnitřní pocity, smutky, štěstí, tužby, přání a požadavky, případně pláčí jen tak, protože je zrovna přepadlo smutnění. Je jenom na nás, abychom uměli řeč jejich slaných třpytivých krůpějí správně číst.
Časy, kdy ženám okolo čtyřicítky začínaly prokvétat vlasy stříbrem a o pár let později zářily jako měsíční svit, jsou dávno pryč. Jsem tomu rád. Nejenom za sebe a za ostatní muže, kterým je pohled na obarvenou či odbarvenou ženskou hlavu příjemný, ale též za ženy samotné. Účes a barva vhodně zvolená k tvaru a rysům obličeje společně s přiměřeným nalíčením jistě dokáže udělat zázrak se sebevědomím majitelky. Stačí mít trochu vkusu, ohlídat si, aby šedivý proužek odrůstajících vlasů nebyl příliš patrný, přidat příjemné, vstřícné a zároveň sebejisté vystupování a paní si může být jistá, že si většina z nás mužů v její přítomnosti pomyslí „hm, stále je na co koukat, a navíc je taková milá.“
Před časem jsem slyšel názor jedné paní, že je v naší společnosti příliš málo hezkých mužů. V jejím vyjádření zněl podtón lítosti nad tím, že ve většině párů je hezčí žena. Nevím, možná sama toužila po nějakém krásném princi na vraném koni a nemohla jej mezi námi muži nalézt.
Příměstský autobus, rozvážející cestující z města do přilehlých vesnic, byl toho prázdninového odpoledne jen zpola zaplněný. Mezi cestujícími byla i lehce tělesně postižená maminka s asi čtyřletým dítkem. Cesta ubíhala plynule a v poklidu, dokud ji řidiči, houfně sjíždějící ze zablokované souběžné dálnice nezměnili v popojíždění ve stylu „přískoky vpřed.“
Partnera nebo partnerku, která jen stále lituje sama sebe, že jí tuhle bolí a onde píchá, fňuká, že to či ono nedokáže a nic se jí nedaří, si asi vědomě vybere jen málokdo. Jenže někdy se to tak semele, člověk ve fázi zamilovanosti přehlíží chyby, případně se nám protějšek časem změní, a my najednou zjistíme, že máme po svém boku oslíčka Ijáčka.
Je s podivem, že ještě i v dnešní době se mezi námi najdou tací, kteří si pod pojmem milování představují čistě koitální sex. Nechtějí nebo neumí si své partnerky jemně a s něžnou důsledností připravit, případně je přivést k nevyššímu potěšení rukou nebo ústy. Takové ženy pak mohou být zbytečně ochuzovány o milostný vrcholek, zejména pokud jsou klitoridálním typem.
Občas se to přihodí skoro každému z nás. Pro někoho je obtížné usínání téměř každodenním problémem, jiného to trápívá v několikadenních vlnách, ti šťastnější se s tím setkají pouze výjimečně. Říkalo se „počítej ovečky. Představ si, že jich máš celé stádo a ony pomalu, postupně po jedné přecházejí po úzké lávce přes potok. Jedna, druhá, třetí, desátá, stá... Až usneš.“
Nevím, proč bych měla zůstávat sto let za opicemi a nevyužívat toho, co mi nabízí moderní doba. Nebudu se přece chovat jako ostatní příslušnice mého královského kočičího druhu a špinit si své sametové tlapky s nějakými primitivními živými myškami. Složitě čichem vyhledávat jejich obydlí tam venku ve studeném větru a pak vysedávat bůhví jak dlouho v trávě mokré od rosy nebo od deště. Čekat, jestli se náhodou myš uráčí vylézt ze své díry a pak se namáhat nějakými prudkými pohyby při lovení. A nakonec toho maličkého tvorečka zakousnout? Brr, nezlobte se na mě, ale to po mně přece nikdo nemůže chtít.
Dobré přihrávání je důležité leda tak v kolektivních sportovních disciplínách. Ale přihrávat ženské vzrušení a předstírat orgasmus při milování? Nevím, ale myslím si že, ani vy ženy, ani my muži toho nemáme zapotřebí.
I když se to možná nezdá, mnozí lidé si kazí krásu a hloubku prožitku milování různými zbytečnostmi. Přitom však stačí docela málo, aby se jich dokázali vyvarovat a nejnádhernější činnost na světě si se svým protějškem naplno užívat.
Po rozdělení Československa v roce 1993 se občané obou nově vzniklých zemí vydali rozdílnými cestami. Leckteré věci nám však zůstaly společné, jednou z nich je nepříjemné politické handrkování. Mnozí politici se snaží dobrat moci jen proto, aby se dostali ke korýtkům, a když se jim to podaří, začnou hrabat pod sebe.
Asi to znáte, pánové, když po vás partnerka něco chce, mnohdy své přání jen lehce naznačí. Neřekne přímo „udělej to a to, zařiď, kup, obstarej, připrav, pojď.“ Případně na otázku jaké variantě z více možností dá přednost, neodpoví jednoznačně.
Vůně nebo lépe řečeno pachy hrají jednu z nejdůležitějších rolí při hledání sexuálních partnerů mezi zvířaty, hmyzem počínaje a primáty konče. Určila tak sama příroda, aby se postarala o zachování jednotlivých živočišných druhů, přičemž nevynechala ani člověka.
Možná jsou páry, jimž „italská domácnost“ vysloveně vyhovuje, pro něž je křik a řinčení rozbitých talířů rajskou hudbou. Bouří, která pročistí napjaté polarizované ovzduší a vyústí v krásné, třeba i milostné smiřování. Nevím, mezi svými známými nikoho takového nemám, a dávám přednost řešení partnerských sporů v klidu a bez hádek.
Je to sotva pár týdnů, co jsem si ji všiml poprvé. Zahlédl jsem ji z okna, jak s nedbalou elegancí prochází volným krokem naší ulicí. Rázem jsem pocítil bodnutí u srdce, byla tak krásná, a já těmhle světlým typům jen stěží odolám.
Milí přátelé, Vám všem, kteří ať úmyslně či docela náhodou zabrousíte na tento článek, jakož i Vašim blízkým, bych rád touto cestou poslal přání.
Tichounce jako myška prošla domem uprostřed noci a zastavila se před pootevřenými dveřmi mého pokoje. Na chvilku zaváhala, zřejmě se snažila zaslechnout mé pravidelné oddychování a přesvědčit se, že opravdu spím.
Už vidím, jak mnozí z vás nesouhlasně kroutíte hlavou a vraštíte čelo, ale osobně se domnívám, že navzdory dnešnímu trendu otec na porodní sál příliš nepatří. Samozřejmě jde vždy o domluvu konkrétního rodičovského páru a byl bych bláhový, kdybych chtěl někomu radit, jak si to má zařídit, ale za sebe mohu říct, že bych tam nešel.
Mnoho lidí dnes zakládá rodinu ve vyšším věku, než tomu bývalo dříve. Je to pochopitelné, lidé se snaží nejprve vybudovat určité zázemí a teprve potom se rozhodnou mít děti. Lze však určit nějakou horní hranici pro „rozumné“ rodičovství? Pravděpodobně se mnou celá řada z vás nebude souhlasit, ale osobně se domnívám, že ano, alespoň přibližně. Nemám na mysli hranici biologickou, i když též zde pozdní těhotenství a porod přináší svá úskalí. Rád bych se zamyslel nad hranicí sociální a společenskou.