Jan Pražák
Madla - 12. Sami s Honzou
Občas se stávalo, že některý z mých lidí někam odejel a vrátil se domů až za několik dní. To se mi pranic nelíbilo, mají mě přece proto, aby mi dělali společnost, starali se mi o jídlo, o zábavu a pohodlí a ne proto, aby si dělali, co chtějí. Tento svůj postoj jsem vždy dala najevo zbylým dvěma, kteří se mnou zůstali doma, tvářila jsem se přezíravě a hrála si na uraženou. Nevíc to však ode mě po svém návratu schytal ten „hříšník,“ celý den jsem si ho nevšímala a tvářila jsem se, jako by ani neexistoval, aby si propříště zapamatoval, že nemá co odjíždět. Párkrát dokonce odjeli dva mí lidé současně. V takových případech jsem už začínala být nejistá a přepadaly mě obavy, aby mě neopustil i ten třetí. V těch chvílích jsem svou povýšenost nedokázala zahrát tak dokonale, spíš jsem se snažila být v neustálém kontaktu s tím, který zůstal se mnou, abych si ho jaksi ohlídala. Nicméně o to víc jsem svou nelibost projevila, když se mi vrátili ti dva uprchlíci.
