Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
Po rozdělení Československa v roce 1993 se občané obou nově vzniklých zemí vydali rozdílnými cestami. Leckteré věci nám však zůstaly společné, jednou z nich je nepříjemné politické handrkování. Mnozí politici se snaží dobrat moci jen proto, aby se dostali ke korýtkům, a když se jim to podaří, začnou hrabat pod sebe.
Asi to znáte, pánové, když po vás partnerka něco chce, mnohdy své přání jen lehce naznačí. Neřekne přímo „udělej to a to, zařiď, kup, obstarej, připrav, pojď.“ Případně na otázku jaké variantě z více možností dá přednost, neodpoví jednoznačně.
Vůně nebo lépe řečeno pachy hrají jednu z nejdůležitějších rolí při hledání sexuálních partnerů mezi zvířaty, hmyzem počínaje a primáty konče. Určila tak sama příroda, aby se postarala o zachování jednotlivých živočišných druhů, přičemž nevynechala ani člověka.
Možná jsou páry, jimž „italská domácnost“ vysloveně vyhovuje, pro něž je křik a řinčení rozbitých talířů rajskou hudbou. Bouří, která pročistí napjaté polarizované ovzduší a vyústí v krásné, třeba i milostné smiřování. Nevím, mezi svými známými nikoho takového nemám, a dávám přednost řešení partnerských sporů v klidu a bez hádek.
Je to sotva pár týdnů, co jsem si ji všiml poprvé. Zahlédl jsem ji z okna, jak s nedbalou elegancí prochází volným krokem naší ulicí. Rázem jsem pocítil bodnutí u srdce, byla tak krásná, a já těmhle světlým typům jen stěží odolám.
Milí přátelé, Vám všem, kteří ať úmyslně či docela náhodou zabrousíte na tento článek, jakož i Vašim blízkým, bych rád touto cestou poslal přání.
Tichounce jako myška prošla domem uprostřed noci a zastavila se před pootevřenými dveřmi mého pokoje. Na chvilku zaváhala, zřejmě se snažila zaslechnout mé pravidelné oddychování a přesvědčit se, že opravdu spím.
Už vidím, jak mnozí z vás nesouhlasně kroutíte hlavou a vraštíte čelo, ale osobně se domnívám, že navzdory dnešnímu trendu otec na porodní sál příliš nepatří. Samozřejmě jde vždy o domluvu konkrétního rodičovského páru a byl bych bláhový, kdybych chtěl někomu radit, jak si to má zařídit, ale za sebe mohu říct, že bych tam nešel.
Mnoho lidí dnes zakládá rodinu ve vyšším věku, než tomu bývalo dříve. Je to pochopitelné, lidé se snaží nejprve vybudovat určité zázemí a teprve potom se rozhodnou mít děti. Lze však určit nějakou horní hranici pro „rozumné“ rodičovství? Pravděpodobně se mnou celá řada z vás nebude souhlasit, ale osobně se domnívám, že ano, alespoň přibližně. Nemám na mysli hranici biologickou, i když též zde pozdní těhotenství a porod přináší svá úskalí. Rád bych se zamyslel nad hranicí sociální a společenskou.
Představte si, že se vám přihodí něco nepříjemného, třeba podvrknutý kotník nebo naražené rameno, a náhle budete potřebovat ošetření. Zavoláte svého milého, ale ten se místo starostlivého přispěchání na pomoc pouze otráveně zeptá: „No, ale kdo nakoupí?“
Je libo Ferdu mravence nebo Ředitele zeměkoule? Což takhle Donchuána, Pana hospodu, nebo tu Tichou vodu, co břehu mele? Případně Managera, Tatínka či prostě Partnera do nepohody? Možností je spousta, jen některé z nich se možná trochu těžko hledají.
K zamyšlení nad touto otázkou mě inspiroval e-mail jedné čtenářky, který mi poslala v reakci na článek „Ženy potřebují hlazení.“
Emancipace je jedním z hesel dnešní doby. Po ženách se požaduje, aby si budovaly kariéru, vystupovaly sebejistě a rozhodně za všech okolností, aktivně ovládaly několik jazyků, bravurně zvládaly mnohé další. Některým ženám tato role moderní doby padne jako ulitá, jiným však nevyhovuje a její nutnost je může vést až k pocitům méněcennosti. Každá z nich však pod róbou emancipovanosti zůstává v jádru ženou se svými přáními, city, touhami a potřebami.
Pánové, přiznejme si to otevřeně a nalijme si čistého vína. Když nás nějaká žena přitahuje a chceme ji získat, obvykle máme zpočátku na mysli rovinu fyzickou, chceme ji, jak se říká „dostat do postele.“ To ostatní přichází až později a postupně, pokud vůbec. Záleží na tom, zda nám jde o vybudování vztahu nebo jen o milostné spočinutí, případně zda to zpočátku neřešíme a chceme vše nechat „na dopadnutí.“ Ženy to mají většinou postavené poněkud jinak, nejprve je musíme něčím zaujmout a teprve potom máme naději, že po nás možná zatouží.
Všem blondýnám, blondýnkám, blonckám a blondýnečkám se za tento svůj článek předem omlouvám. Nedomnívám se totiž, že by přirozená barva vlasů nějakým způsobem souvisela s ženskou inteligencí, šikovností či vtipem. Ba ani si nemyslím, že by na tyto atributy mělo vliv jejich případné odbarvení, nebo že světlé odstíny volí právě ty ženy, kterým se těchto vlastností nedostává. Přestože zastávám názor, že daleko víc než na barvě vlasů, záleží při volbě partnerky na ženě jako takové, na jejím přístupu k životu a ke svému okolí, dovolím si na blonďaté téma trochu s nadsázkou zažertovat. Blonďatých vtipů je spousta, jsou mezi lidmi všeobecně známé, a tak mé řádky možná nepřinesou nic nového, ale snad vás v dnešním podzimním ránu trochu pobaví.
Lidé si nějakým zvláštním způsobem očíslovali jednotlivé roky a tomuto číslování zřejmě přikládají obrovskou důležitost. Pro kočky je z celého roku nejvýznamnější zima, a to zejména pro ty z nás, které se nenastěhovaly k žádným lidem a rozhodly se žít samostatně a svobodně. Jejich svoboda je však vykoupená neustálým pracným sháněním obživy, mnohdy nejen pro sebe, ale i pro svá případná koťata. A právě proto je zima pro tyto mé odvážné sestřenky nejtěžším obdobím z celého roku, a bohužel se běžně stává, že mnohé z nich v zimě zaplatí za svoji samostatnost životem.
Pod pojmem domácího násilí si většina z nás představuje jeho nejodpornější, nejvíce zavrženíhodnou a nejvíce trestuhodnou formu, při níž muž hulvát a neurvalec fyzicky a zároveň psychicky terorizuje svou partnerku, případně i potomky. Tato forma je bohužel hojně rozšířená, a její původce si nezaslouží nic jiného než spravedlivý trest. Pohříchu je však všeobecně známo, že procento odhalení a následného potrestání tohoto jevu je příliš nízké, a mnoho případů zůstává dlouhodobě skryto. Nicméně i tak díky bohu za všechny případy, v nichž se ženě podaří vymanit z tohoto hrůzného područí a začít nový život. Nebo spíš než bohu, díky všem organizacím a jednotlivcům, kteří týraným ženám pomáhají.
Ve svém dnešním vyprávění se vrátím do období svého kotětství a zamňoukám vám jednu příhodu, která mi s odstupem času připadá humorná, ale ve chvíli, kdy se odehrála, mi do smíchu moc nebylo.
„Nějaký ten úlet bych snad byla schopná svému manželovi odpustit, zvlášť pokud by šlo o ojedinělou záležitost.“ Říkala před časem jedna moje známá, a dodala: „Kdybych se však dozvěděla, že mi zahnul s chlapem, to by byl konec. Pak už bych mu nejspíš vůbec nedovolila, aby na mě sáhl.“
Občas se stávalo, že některý z mých lidí někam odejel a vrátil se domů až za několik dní. To se mi pranic nelíbilo, mají mě přece proto, aby mi dělali společnost, starali se mi o jídlo, o zábavu a pohodlí a ne proto, aby si dělali, co chtějí. Tento svůj postoj jsem vždy dala najevo zbylým dvěma, kteří se mnou zůstali doma, tvářila jsem se přezíravě a hrála si na uraženou. Nevíc to však ode mě po svém návratu schytal ten „hříšník,“ celý den jsem si ho nevšímala a tvářila jsem se, jako by ani neexistoval, aby si propříště zapamatoval, že nemá co odjíždět. Párkrát dokonce odjeli dva mí lidé současně. V takových případech jsem už začínala být nejistá a přepadaly mě obavy, aby mě neopustil i ten třetí. V těch chvílích jsem svou povýšenost nedokázala zahrát tak dokonale, spíš jsem se snažila být v neustálém kontaktu s tím, který zůstal se mnou, abych si ho jaksi ohlídala. Nicméně o to víc jsem svou nelibost projevila, když se mi vrátili ti dva uprchlíci.
