Jan Pražák
Jak malej kluk vychovával dvě pubertální cizinky
„Míšo, jeď s Pavlínkou opatrně a hlavně buď potichu, ať se zas nevzbudí.“
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
„Míšo, jeď s Pavlínkou opatrně a hlavně buď potichu, ať se zas nevzbudí.“
Tvářila se pořádně nasupeně, už když vycházela z ordinace, kam doprovázela svého manžela.
Vlahý letní podvečer uprostřed červencové dovolené. Vrátili jsme se z lesa, manželka odběhla s foťákem, že si pořídí ještě pár záběrů krajiny a já si na terase u penzionu objednal kávu.
„Maruško, jsem rád, že tě po tak dlouhý době zase vidím, celá jsi mi zkrásněla,“ usmál jsem se na svou společnici. Seděli jsme na kavárenské předzahrádce a pozorovali, jak se cvrkot v pražských ulicích znovu zvolna rozbíhá.
„Honzo, tobě to můžu říct, ty se mi nebudeš smát.“ Pravila Maruška, když jsem se jí včera zeptal, proč se nad kafem a větrníkem tak hezky nakrucuje a natřásá hrudníkem. Tiše jsem přikývnul a čekal, co z ní vypadne.
Cestou z práce jsem se zastavil na buchtu a kafe v pekárně u autobusového nádraží na okraji města. Buchta byla okoralá a kafe připomínalo odvar z ponožek, ale místní společnost mi nepovedený kulinářský zážitek bohatě vynahradila.
„Nesmíš! Nemůžeš si brát to, co ti nepatří!“ Křičelo zoufale moje svědomí. A přitom vědělo, že má jen pramalou šanci přehlušit volání chtíče, který prostupoval celým mým tělem. Očima, rukama, ústy a pak dál dolů.
Ztuhla s vidličkou na půli cesty od talíře ke svým drobným ústům. Vykulila na mě blankytně modré oči a nevěřícně se otázala: „To jako myslíte mě?“
Kdepak, nešlo o prase v přeneseném slova smyslu, tedy o člověka, kterému se tak říká kvůli jeho vlastnostem. Nešlo dokonce ani o prase divoké s oněmi pověstnými nahoru zahnutými zuby. Byl to prachobyčejný čuník domácí.
Rostou. A rostou hodně, dokonce tak moc, že dokážu najít i já, a to už je fakt co říct. Existuje však někdo, kdo najde houby i tehdy, když ostatní chodí z lesa s prázdnými košíky.
Nikdy bych nevěřil, jak může být konzumace zeleniny nebezpečná. Vždy jsem byl přesvědčený o tom, jak je tato strava člověku veskrze prospěšná, až jsem se včera na vlastní kůži přesvědčil o pravém opaku.
Starobyle zařízený pokoj s vysokým stropem a těžkými závěsy na oknech byl osvětlený tlumenou září trojramenného svícnu. Na kulatém stolku, pokrytém temně rudým ubrusem ležely vykládací karty a veliká křišťálová koule.
V mládí jsem si to nějakej čas zkoušel dělat sám, ale co si budeme povídat, nikdy to nebylo to pravý. A tak jsem záhy začal navštěvovat profesionálky. Za ta léta jsem jich vystřídal docela dost a teď jsem narazil na novej kousek.
Tehdy před mnoha léty jsem se jen stěží a s dlouhotrvajícím žalem smiřoval s jejím odchodem. Užili jsme si spolu spoustu nádherných chvil a najednou byla pryč, myslel jsem, že už ji nikdy v životě nespatřím.
„Honzo, ty víš, že normálně pivo moc nemusím, ale jestli máš chvilku, pojď se mnou na jedno. Dneska to fakt potřebuju.“
Budík mě z dráždivě milostného snu nekompromisně vrhnul do tmavého pošmourného rána. Nezbylo mi, než vylézt z pelechu a za doprovodu bubnování deště se s polozavřenýma očima odšmátrat do koupelny.
Že já se vždycky nechám nachytat. Ale řekněte sami, když už se člověk do té hospody vypraví a na jídelním lístku objeví některou ze svých oblíbených krmí, kdo by odolal?
Od doby co jsme svoji, mi tyto „služby“ poskytuje manželka. Vlastně jsme s tím začali už o něco dřív. A tak mě po létech napadlo, že by nebylo od věci vyzkoušet i něco jiného, když máme tolik možností.
Na pohled jsou možná pěkné, jenže co je vám to platné, když jsou na draka. Člověk se těší, jak si jich bude užívat, ale dočká se akorát opakovaného zklamání.
Když uplynulo deset let od našeho přestěhování na venkov, ozvalo se mé lepší já: „Měl by sis taky jednou zahrát na pořádného. Sice budeš možná za Hujera, ale zaběhni na úřad a tu občanku si vyměň včas.“