Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
„Maminko, přijde i čert? Viď, že se ho nemusím bát?“ Pohled čtyřletého Lukáška byl spíš zvědavý než ustrašený. Z maminčiných pohádek věděl, že čerti jsou celkem neškodní popletové a dobrého člověka nikdy nepřechytračí.
Mirečkův míč opsal oblouk od dětské nožky, přelétl plot a přistál vlčákovi na hlavě. Nebyl v tom úmysl, kluk se jen netrefil, jenže to ten pes nemohl vědět. Nikdy nedostal žádný výcvik, jeho pán se o něj pořádně nestaral.
„Jarko, promiň, ale nemůžu se tě na to nezeptat.“ Maruška zkoumavě pohlédla na svou dávnou kamarádku. „Vždycky jsi bývala pro každou srandu, a teď vypadáš jako delegace z Bubákova. Co se děje, můžu ti nějak pomoct?“
„Kde nosí co?“ Prolétlo hlavou té mladší, „asi kapesník, ono na tom záleží?“ Její výraz se proměnil ve velký otazník. „No přece, jestli svou mužskou pýchu nosí v levé nohavici nebo v pravé.“ Odpověděla zbytečně nahlas ta starší.
Šárka zbledla a zůstala jako zařezaná. „To je moje dítě. Moje! Moje! Moje! Nikomu ho nedám!“ Rozkřičela se její mysl, ale ústa zůstala němá.
Když mi Maruška vyprávěla tuto příhodu, kladla mi na srdce, abych ji nezveřejňoval. Že prý normálně tohle nedělá a co by si o ní lidé pomysleli. Dalo mi hodně práce, než jsem od ní dostal váhavé svolení.
Vykopla střevíc, až se odrazil od protější zdi, švihla bičíkem do vzduchu: „Na kolena a aport! Ne do ruky, do tlamy jako pes, za tohle tě potrestám.“ Když jí ho přinesl, přetáhla ho párkrát přes záda.
Tahle otázka dostala Čendu málem do kolen. Ne, že by se mu Lenka nelíbila, ale když ho předběhla s pozváním na dvojku vína po fitku, těšil se spíš na postupné sbližování.
„Tak je to jasný, Maruš, ta mladá je teplá. Když jí zavolala ta její, jako jsem vodešla z kanceláře a bouchla dveřma, ale schovala jsem se za skříň. A to bys nevěřila, jak najednou začala vrkat. No fuj, dovedeš si to představit?“
Objevil ji spíš náhodou. Vracel se jednoho lednového odpoledne z procházky po pražské Štvanici. Zdvihl se vítr, přituhlo a začalo sněžit. Zima mu zalezla za nehty, potřeboval se trochu ohřát a zapadl do malé karlínské pekárničky.
„Bůhví s kým toho zmetka máš, seber se a vypadni s ním z mýho bytu. Běž si za tím, kdo ti ho udělal, moc bych se nedivil, kdybys ho měla s Jardou.“
Příchod do ložnice si načasovala tak, aby nestačil usnout. V průsvitné noční košilce, s rozpuštěnými zlatými vlasy se nad ním sklonila. Hladila ho přes lehkou přikrývku stále níž a níž... „Dej mi pokoj, já nejsem žádnej nabíječ.“
Josef se po dlouhých hodinách probral. Ztěžka otevřel oči a usmál se na svou snachu: „Děkuju Ti za všechno, Jitko.“ Jemně vzala jeho ruku do svých dlaní a pohladila ho očima. Přístroj nad postelí se rozezněl smutným táhlým tónem.
„Irenko, strejdovi Jardovi bouchla petarda v ruce a vypadá to dost blbě, zrovna ho vodvezla houkačka... Ne, nevolej si taxík, teď je celej národ vožralej a ještě by se ti něco mohlo stát. My to tu nějak zvládnem.“
Pravila Monča, když mi vyprávěla příběh své kamarádky Zdenky, dávné spolužačky ze školy. Leč nepředbíhejme událostem a začněme hezky od začátku.
„Přijdeš?“ Zeptala se dychtivě poté, co jí na stole cinknul mobil s Michalovým jménem. „Lenko, promiň, tenhle týden fakt nestíhám. V práci toho mám moc a navíc nám večer přijede syn.“
„Miláčku, opravdu jsi si jistá, že chceš ten domek převést na mě? Bude to sice pro nás oba výhodné, ale přece jen se známe sotva pár měsíců.“
„Zažeň tu potvoru nebo se okamžitě vracím domů.“ Voříšek vyběhl z babiččiny chalupy, aby svým typickým radostným psím úsměvem přivítal Jardu, ale jakoby rozuměl Evčiným slovům. Uraženě stáhl ocas a zacouval za Jardovy nohy.
Velikonoční firemní večírek pokročil, Romana se už chystala odejít, ale Tomáš ji zdržoval. Jeho nesmělost se poněkud rozpustila v hojnosti dobrého pití, a tak se po jasném náznaku dočkal té jednoznačně odmítavé odpovědi.
„Tady mi podepište ty papíry,“ stroze oznámil Josefovi doktor, jakmile se před ním po dlouhém čekání konečně objevil na nemocniční chodbě. „Jaký papíry? Já přišel navštívit manželku.“ „No přece úmrtní protokol.“
