Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
Čtyřnohou kočičí ženskou s kocourem, abych byl přesnej. Můj kámoš jezevčík Ferda se mi za to smál, ale náš dvounožec záchranář byl nakonec rád, že se to stalo. Začnu však radši pěkně od začátku, abyste v tom neměli zmatek.
„Honzo, nechtěl bys po práci skočit Na růžek s jedním fakt těžkým zločincem?“ Ozval se mi Maruščin Franta v jednom z mála mrazivejch dní loňského ledna. Rád jsem mu na to kývnul a byl zvědavej, co se mezi těma dvěma zas odehrálo.
Když se nad tím zpětně zamyslím, je mi jasný, že Lída byla žárlivá úplně od začátku. Jenomže tehdy jsem byl zamilovanej, nedocházelo mi to a kajícně musím přiznat, že mi ten její přemrštěnej zájem byl naopak příjemnej.
Možná si o mně pomyslíte bůhvíco, ale prostě se to stalo. S Michalem jsem vlezla do postele jenom jednou a šlo o náhodnej sex. Bylo to na horách, kam se mi konečně podařilo po delší době vypadnout na pár dní.
Nikdy dřív by mě nenapadlo, že se budu chtít rozvádět. Naši jsou spolu víc jak čtyřicet let a i když to mezi nima nebylo vždycky úplně jednoduchý, dokázali se pokaždý nějak srovnat, zasmát se svejm sporům a stát při sobě.
S ženskejma jsem začal celkem brzo, bylo to na jaře, když jsem chodil do třeťáku na průmku. Bydleli jsme v činžáku v Nuslích a šikmo pod náma měli byt nějaký manželé Fryštákovi.
(aneb příhoda z doby předkovidové) „Honzo, musím ti vynadat!“ Pravila Maruška a pohlédla na mě přísně přes cukrárenský stolek s dvěma šálky vonící kávy a dvěma talířky se zatím nenačatými větrníky.
Když jsem ve dvaatřiceti létech najednou přišla do jiného stavu, tak jsem byla fakt naštvaná. Nedlouho před tím jsem získala vedoucí místo v jednom oddělení naší obchodní firmy s příslibem dalšího postupu.
Nedokázala jsem si odpovědět na otázku, proč se na mě Michal vykašlal. Snažila jsem se pro něj dělat všechno, ale on se jednoho dne prostě sebral a se slovy, že si nemůže pomoct, odešel za tou svou fuchtlí.
Přiznám se otevřeně, že s ženskejma jsem to nikdy neuměl. Už na střední škole jsem obdivoval spolužáky, kteří dokázali bez zakoktání a přeskočení hlasu pozvat holku na rande a pak se druhej den chlubili svejma intimníma zážitkama.
„Inženýrka, neinženýrka, vařit pořádně neumí, když uklidí, tak abych to po ní předělala. A aby se nabídla, že třeba umeje okna, to ani náhodou.“ Lamentovala Martinova maminka Zorka nad tou pitomou nánou, kterou si nastěhoval domů.
„Nesnáším pondělky.“ Pravila Maruška a přesunula svou fantastickou širokobokou postavu naproti mně u pultíku před stánkem s pečivem, kam mě odpoledne v pondělí před Silvestrem vytáhla na kus řeči.
Když o tom tak přemejšlím, uvědomuju si, že celý to vlastně začalo asi pět let po svatbě, když byly naše děti v předškolním věku. Roman se mě jednou zeptal, jestli by mi nevadilo, kdyby se před sexem oblíknul do ženskýho prádla.
Probudila se uprostřed noci, ani se nemusela dívat na hodinky, věděla, že je za pět minut půl druhé. Přesně v tu chvíli se budila několik posledních let skoro každý den, dnes to však bylo poprvé bez trýznivého bodnutí u srdce.
Advent se rychle krátí, do Štědrého večera zbývá už jen několik posledních dní a my jsme si s Maruškou mezi druhou a třetí adventní nedělí udělali krátké předvánoční posezení v naší oblíbené kavárně, než nám ji zase zavřou.
Na prahu dospělosti jsem si tohle ještě neříkal. Zatoužil jsem po sblížení se dvěma nebo třemi dívkami, ale nedočkal jsem se ničeho jiného než odmítnutí. „Moje chyba?“ Ptal jsem se sám sebe a odpovídal si, že nejspíš jo.
„Lesbičky?“ Otázala se Maruška řečnickým tónem, když nasoukala svou výrazně ženskou barokní postavu do úzkého křesílka a vybídla mě k objednání kávy se sladkým zákuskem. „Už to tak vypadá,“ dodala přemýšlivě.
Ne, nebudu si brát servítky a na něco hrát, to už mám snad naštěstí definitivně za sebou. Řeknu to narovinu, byla jsem blbá kráva. Vopravdový krávy, ať mi to přirovnání prominou, ty jsou aspoň k něčemu užitečný.
„Honzo, jdu ze svatby,“ pravila Maruška, když jsem jí pomáhal ze zimního kabátu, než se stačila nasoukat do malého křesla v cukrárně. „A tyhle šaty s hlubokým výstřihem jsem si vzala úmyslně, abych trochu poškádlila novomanžele.“
„Mami, viď, že se teď nastěhuješ zpátky k nám? Tu svoji garsonku můžeš pronajmout, až se Lukášek narodí, budeš nám pomáhat a každá koruna navíc přijde vhod. Tak můžeme s tebou počítat, že jo?“
