Jan Pražák
Blázen v županu
„Tak v šest hodin a ne, abych na tebe musela čekat!“
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
Tohle je zřejmě poslední věc, kterou se mi podařilo v životě napsat. Respektive roztřeseným a přerývaným hlasem...
„Pavlíku, pořádně se do toho opři a tref támhleten strom, ať házíš nejlíp ze všech kluků ve třídě.“
„Honzo, dnes pro tebe nemám nic světoborného, ale jestli se chceš pobavit, tak poslouchej.“
Tentokrát vám nemůžu nabídnout happy end, protože následující příběh prostě žádný konec nemá.
Maruška se pohodlně usadila do křesla u stolku, stojícího vedla okna a sluneční paprsky jí prozářily
Přišel jsem o syna. Respektive o individuum, které se nedokázalo postarat o rodinu,
„Můžu vám nějak pomoct, mladá paní? Jestli chcete, tak já bych vám to opravil.“
„Honzo, dneska pro tebe nemám nic světoborného, ale snad tě to aspoň trochu pobaví,“
„Honzo, promiň, že jsem ti minulý týden dala košem, byla jsem nastydlá.“
Ona to vlastně nebyla skutečná teta, nýbrž známá mých rodičů, ale já jí tak musel říkat.
Poprvé jsem si Martina všimla před léty u nás v pekařství na kraji města u autobusového nádraží.
„Jé, mladá paní, ten je krásnej, ale uznat vám ho nemůžu, bohužel.“
Zamlada jsem se proháněla pražskými ulicemi s tramvají.
Bylo mi třiatřicet, byla jsem pět let vdaná a měla slušně rozjetou kariéru.
„Ženskou se základním vzděláním bych si teda rozhodně nevzal a dokonce ani středoškolačku.“
S Haničkou jsme se dali dohromady před mnoha léty na jednom vánočním firemním večírku.
„Jak se vůbec opovažuješ na mě sahat, ty drzej sprosťáku?!?“
Minulou středu odpoledne jsme si s Maruškou udělali cestou z práce krátké předvánoční posezení v cukrárně.