Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
Musela být tak o tři roky starší než já, občas jsem ji potkával ráno cestou do školy. Svým usměvavým obličejem, orámovaným dlouhými hnědými vlasy učarovala mé nezkušené pubertální duši.
„Ještě jednou a poletíš!“ Zahřímala Vlasta na svou podřízenou Milušku poté, co objevila drobnou kosmetickou chybičku na objednávce.
Bylo parádní vedro, jak jen v pořádném létě dokáže být a já měl ve svých zhruba patnácti létech u babičky na prázdninách na návštěvě kamaráda. Po obědě jsme jen tak v plavkách sedli na kola a uháněli k nejbližšímu rybníku.
„Celý život jsem pro tebe chtěla to nejlepší. Už v dětství jsme ti s tatínkem vybrali vhodné kamarády, aby ses nespustil s nějakou partou uličníků.“
Nemyslím takovou tu, jíž někteří lidé s oblibou označují tímto přídomkem jen proto, aby ostatním ukázali, co vše si mohou dovolit jenom tak levou zadní.
Auto by mělo být určené k tomu, aby nás někam dovezlo, tam jsme mohli jednoduše zastavit a jít si po svých. Složitě nehledat volné místo, nemanévrovat do malé mezery a nebát se, že nám ho někdo odře, vykrade nebo dokonce ukradne.
Pánové, taky se rádi kouknete na cizí ženskou? Kdysi mi vyprávěl jeden kamarád, jak nemohl odtrhnout zrak od nějaké mladé kočky, která si to pyšně vykračovala po druhém chodníku.
„Zase ten sníh.“ Vzdychla si Vlaďka, když o šesté ranní usedla do kabinky řidiče své oblíbené devítky. „Ale co, vždyť tramvaj je vlastně to jediné, co mi zbylo ze života.“
Spolužačky a nerozlučné kamarádky na základce zavál čas každou jinam. Po létech na sebe narazily čirou náhodou.
Je se konec roku, přichází dny, v nichž se mnozí lidé ohlédnou zpět a snaží se zhodnotit uplynulé období.
Ne, že bych coby malý kluk nad měkkými dárky ohrnoval nos, ale býval jsem z nich trochu zklamaný. Snažil jsem se snažil chápat, že kalhoty a jiné kusy oblečení jsou potřebné, ale opravdovou radost jsem míval jen z dárků tvrdých.
„Tak takhle nějak se to říká a pro mě to platí úplně přesně.“ Dumal Franta, když se vzbudil do ranního šera na Boží hod vánoční, zatímco Maruška vedle něj ještě zhluboka oddychovala spánkem spravedlivých.
Jiřina měla toho dne kulaté narozeniny. Dorazila domů dřív a celá se načinčala pro svého Jardu. Byla zvyklá, že o každých jejích narozeninách doslova rozrazí dveře, sevře ji do náručí a hned ji potěší nějakým krásným překvapením.
Už se vám někdy stalo, že jste běhali venku v čerstvém povětří s povytaženým zubem? Není na tom vůbec nic divného, přece vás nepošlou sanitkou z jedné ordinace do druhé.
Má za sebou náročný den, autobus z okraje města domů jí jede až za půl hodiny. Skočí se podívat po farmářských trzích po něčem, co by spíchla k rychlé večeři. Jenže u sebe nemá hotovost, tak ještě honem k bankomatu.
„Nebrouzdej pořád v tom mobilu nebo ti ho seberu a vrátím, až přijdeme domů.“ Řekl Jirka své drahé polovici, když na večerní návštěvě u přátel neustále vypadávala z hovoru, až mu to přišlo neslušné vůči hostitelům.
Pokud čekáte článek plný kritiky arogantních a bezohledných motorkářů, tak raději ani nečtěte dál. Sám sice motorkář nejsem, s řízením těchto strojů mám jen pár zkušeností z mládí, ale musím se přiznat, že těmto lidem fandím.
Prohlásil, sotva vstoupil do dveří a hned ve své kritice pokračoval: „Copak nevidíš, co máš na hlavě? Slova hřeben nebo kartáč ti asi nic neříkají.“
Zhruba uprostřed mých posledních středoškolských prázdnin se moji rodiče vydali na dovolenou a já se těšil, jak si užiji krásných čtrnáct dní absolutní svobody.
Postěžoval si kolega Franta včera po poledni, když jsem ho viděl v kuchyňce, jak si vaří svůj kofeinový lomcovák. Leč začněme hezky od začátku.
