Jan Pražák
Já mám pravdu!
Romanův otec a Danina matka mají jeden společný rys. Ve svých rodinách jsou těmi, kteří, obrazně řečeno, nosí generálskou uniformu. Přesto jsou povahově úplně rozdílní.
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
Romanův otec a Danina matka mají jeden společný rys. Ve svých rodinách jsou těmi, kteří, obrazně řečeno, nosí generálskou uniformu. Přesto jsou povahově úplně rozdílní.
Kdy vlastně máme my kočky strach? A proč, k čemu je nám dobrý? Za jakým účelem nás příroda vybavila tímhle krajně nepříjemným pocitem? Tyhle otázky mě napadly ve chvíli, když jsem viděla, jak Honza dostal strach.
Radek a Radka mají leccos společného, i když se navzájem neznají. Nejen jméno, které jsem jim pro tento článek propůjčil, nejen to, že je jim oběma kolem třicítky, nejen fakt, že jim nevyhovuje žít bez partnerů, ale hlavně důvod, proč žijí každý sám.
Včera si Honza přinesl domů nové oči. Jsou celé průhledné, sundavací a zase nandavací, mají dvě dlouhé úzké nožky, které si dává za uši, když si je nasazuje na obličej. Říká, že jeho původní oči jsou už dost vykoukané a tyhle nové mu pomáhají, aby zas dobře viděl. Nejsou to jeho první nové oči, má jich doma víc, a buď má některé z nich nasazené na svém lidském čumáčku, nebo je stále hledá. Říká jim brýle a tvrdí, že bez brýlí se brýle těžko hledají.
Jarka a Tomáš žijí single, tedy každý ve své jednočlenné domácnosti. Oběma jim je lehce přes třicet, mají dobré postavení ve svých zaměstnáních a kariéra je pro ně v současné době důležitější než společný život s případným založením rodiny. Tak jednou za týden se setkají, zajdou spolu za zábavou nebo za kulturou, někdy svůj společný večer zakončí v náručí v bytě jednoho z nich dvou. Asi dvakrát spolu byli na krátké dovolené. O společných plánech do budoucna zatím moc neuvažují.
Když jsem před mnoha léty byla mladou kočkou, chodil Honza do školy. Učil se tam spoustě věcí, kterým my kočky nerozumíme, a přitom býval občas ustaraný. Dělal si starosti, zda uspěje u nějakého zkoušení nebo jestli nepokazí důležitou písemnou práci. Kamarádíval se s mladými lidskými samičkami a občas zatoužil být si s některou z nich blízký. To si pak dělal starost, jestli ho ta slečna bude chtít, obával se jejího odmítnutí.
Jirka si s pýchou zakládá na své šikovnosti, a tak pro něj nebyl žádný problém slíbit malému Péťovi, že mu na zahradě postaví k narozeninám jeho vysněnou houpačku. Netřeba shánět po obchodech nějakou přemrštěně drahou a nevzhlednou. Stačí přece pár trámků a prkýnek, lano nebo řetěz a nějaký ten spojovací materiál.
Mají květiny duši? Někdo nad takovou otázkou mávne rukou jako nad nesmyslem, jiný řekne, že rozhodně ano, další pak praví, že o ní už dlouho přemýšlí. Odpověď neznáme, a tak si představujme, že pokud by ji neměli ve skutečnosti, mohou ji klidně mít v naší fantazii. Pak v našich myslích budou mít samozřejmě i svá přání, touhy a pocity, prostě vše, co duši provází na její pozemské pouti. Zkusme se tedy trochu zasnít a představit si pár květinových pocitů.
Kdysi dávno, když byl ještě Honza mladičký, bydlel se mnou u svých rodičů a já byla sotva dospělou kočičí slečnou, mě jednoho krásného dne přepadla touha po vlastních koťatech. Tehdy jsem vyváděla, jako pominutá a Honza se za mě přimlouval, ale nebylo to nic platné, nechali mě vykastrovat. O to víc mě překvapuje, že se dnes Honza kastrací zastává.
Nevím, jak se ten človíček jmenuje, znám jen křestní jméno jeho syna, které však v tomto článku z důvodů diskrétnosti pozměním. Vím jen, že je to štíhlý a vysoký zhruba třicátník, často jej potkávám v autobusu, když jezdím odpoledne domů.
Nedávno se Honza rozčiloval nad tím, že někde nějaký pes bojového plemene pokousal malé dítě. Prý vyvázlo jen taktak na životě a nejspíš mu zůstanou trvalé následky. Láteřil, že takoví psi jsou nebezpeční a jejich chov by se měl šmahem zakázat.
Jeden z těch dvou, kteří tu u mě bydlí a dělají mi personál, nedávno napsal o tom, jaké je pro lidi prospěšné cvičení s kočkou. Trochu mě mrzí, jakou formou to podal, připadá mi, že si z nás koček dělal legraci. Ale možná mu to odpustím, protože mě přivedl na myšlenku, že i pro nás je z hlediska fyzického a psychického zdraví přínosný život s člověkem, i my si při něm užijeme příjemné a užitečné cvičení. Abych mu tedy trochu oplatila jeho povídání, naškrábu pár řádků o tom, jak se v lidské společnosti dokážu hezky protáhnout
Kočka prospívá nejen našemu duševnímu zdraví svou přítulností, přátelskostí a veselou tvůrčí povahou, ale umožňuje nám upevňovat též naši tělesnou kondici.
Vážení kolegové blogeři, jak se vám líbí nové administrátorské rozhraní? Nechybí vám ve statistikách údaj o počtu hlasů od čtenářů?
„Asi tu zatracenou váhu vyhodím z okna, zase mám o tři kila víc, a přitom se snažím skoro nejíst.“ Podobné myšlenky se honí hlavou celé řadě žen, které marně bojují se svými kily. Zvlášť nyní v jarním období, v němž je kdejaká ta podle jejich názoru nežádoucí křivka hned vidět, zažívají nepříjemné pocity, které jim ubírají sebevědomí.
Ženské tělo se ztvárňováno v umění už od jeho prvopočátků v pravěku. Bodejť by ne, vždyť je tím nejkrásnějším, čím příroda obdarovala zrak nás mužů. Nejsem malíř, ni sochař, neumím je vykreslit v tónech hudby, obdivovat poezií, ani prózou. Přesto se pokusím na ně nahlédnout ve svých řádcích, snad trochu netradičně. Ústy ženy s myšlenkou muže. Dámy prominou...
Někteří lidé tenhle výraz neradi slyší. Tvrdí, že když má někdo někoho rád, mělo by pro něj být příjemné a krásné pobývat s ním co nejvíc, nejlépe nepřetržitě. Nicméně životní praxe je poněkud jiná, a i když se dva lidé opravdu milují, potřebují mít ve svém vztahu určitou volnost a možnost si od sebe odpočinout.
Nebudu zapírat a otevřeně se přiznám, že se rád podívám na pěknou ženu a ještě se za ní ohlédnu. Zvláště teď na jaře, když dámy mohly odložit zimní oblečení a daly tak vyniknout svým přitažlivým linkám.
Taková puberťácká záležitost, řekne si možná někdo z nás. A přitom nádherné dlouhé vášnivé líbání má ve skutečnosti obrovský význam jako nedílná součást milování.
Na samém počátku věků stála Superkočka. Zrodila se z prahmoty, byla všemocná a tak obrovská, že si to ani nelze představit. Srst měla celou bílou, oči jí zářily světle zeleným přísvitem. Byla však samotná, bylo jí smutno, a tak se rozhodla, že si bude hrát. Jediným prudkým mávnutím tlapky rozčísla svými ostrými drápky prostor, a najednou se okolo ní počal rozpínat čerstvě zrozený vesmír. Krouživým pohybem svého hebkého dlouhosrstého ocasu začala roztáčet spirály galaxií, září svých očí v nich zažehala jednotlivé hvězdy. Když se jí nějaká neposlušná hvězda omylem připletla pod drápek, Superkočka ji zlehoučka napálila, a ta se pak změnila na černou díru. Nepřála si, aby hvězdy zůstaly samotné jako ona, a proto z některých udělala dvojčata, dalším opatřila planety jako koťátka.