Jan Pražák
Tom
„Jarko, promiň, ale nemůžu se tě na to nezeptat.“ Maruška zkoumavě pohlédla na svou dávnou kamarádku. „Vždycky jsi bývala pro každou srandu, a teď vypadáš jako delegace z Bubákova. Co se děje, můžu ti nějak pomoct?“
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)

„Jarko, promiň, ale nemůžu se tě na to nezeptat.“ Maruška zkoumavě pohlédla na svou dávnou kamarádku. „Vždycky jsi bývala pro každou srandu, a teď vypadáš jako delegace z Bubákova. Co se děje, můžu ti nějak pomoct?“

„Nebyl to sen, spíš takový obraz, který se mi promítl ráno při probuzení. Viděla jsem dva kříže a měla intenzivní pocit, že to souvisí s námi a s naší dnešní cestou. Dostala jsem strach.“

„Kde nosí co?“ Prolétlo hlavou té mladší, „asi kapesník, ono na tom záleží?“ Její výraz se proměnil ve velký otazník. „No přece, jestli svou mužskou pýchu nosí v levé nohavici nebo v pravé.“ Odpověděla zbytečně nahlas ta starší.

Šárka zbledla a zůstala jako zařezaná. „To je moje dítě. Moje! Moje! Moje! Nikomu ho nedám!“ Rozkřičela se její mysl, ale ústa zůstala němá.

Nikdy bych nevěřil, jak může být konzumace zeleniny nebezpečná. Vždy jsem byl přesvědčený o tom, jak je tato strava člověku veskrze prospěšná, až jsem se včera na vlastní kůži přesvědčil o pravém opaku.

Když mi Maruška vyprávěla tuto příhodu, kladla mi na srdce, abych ji nezveřejňoval. Že prý normálně tohle nedělá a co by si o ní lidé pomysleli. Dalo mi hodně práce, než jsem od ní dostal váhavé svolení.

Vykopla střevíc, až se odrazil od protější zdi, švihla bičíkem do vzduchu: „Na kolena a aport! Ne do ruky, do tlamy jako pes, za tohle tě potrestám.“ Když jí ho přinesl, přetáhla ho párkrát přes záda.

Tahle otázka dostala Čendu málem do kolen. Ne, že by se mu Lenka nelíbila, ale když ho předběhla s pozváním na dvojku vína po fitku, těšil se spíš na postupné sbližování.

„Tak je to jasný, Maruš, ta mladá je teplá. Když jí zavolala ta její, jako jsem vodešla z kanceláře a bouchla dveřma, ale schovala jsem se za skříň. A to bys nevěřila, jak najednou začala vrkat. No fuj, dovedeš si to představit?“

Vzduch se za dusného letního odpoledne v nacpané tramvaji podobal dobře vytopené parní lázni. Přistoupil jsem dveřmi za řidičem a zavěsil se na nejbližší trochu volnou tyč. Pole dance neovládám, a tak jsem se jal pozorovat okolí.

Starobyle zařízený pokoj s vysokým stropem a těžkými závěsy na oknech byl osvětlený tlumenou září trojramenného svícnu. Na kulatém stolku, pokrytém temně rudým ubrusem ležely vykládací karty a veliká křišťálová koule.

Objevil ji spíš náhodou. Vracel se jednoho lednového odpoledne z procházky po pražské Štvanici. Zdvihl se vítr, přituhlo a začalo sněžit. Zima mu zalezla za nehty, potřeboval se trochu ohřát a zapadl do malé karlínské pekárničky.

V mládí jsem si to nějakej čas zkoušel dělat sám, ale co si budeme povídat, nikdy to nebylo to pravý. A tak jsem záhy začal navštěvovat profesionálky. Za ta léta jsem jich vystřídal docela dost a teď jsem narazil na novej kousek.

„Bůhví s kým toho zmetka máš, seber se a vypadni s ním z mýho bytu. Běž si za tím, kdo ti ho udělal, moc bych se nedivil, kdybys ho měla s Jardou.“

Chápu, že je docela ostuda, když kočka uloví svou první myš, až když je víc než rok stará. Ale dřív to mně a Santíkovi dvounožci prostě neumožnili.

Příchod do ložnice si načasovala tak, aby nestačil usnout. V průsvitné noční košilce, s rozpuštěnými zlatými vlasy se nad ním sklonila. Hladila ho přes lehkou přikrývku stále níž a níž... „Dej mi pokoj, já nejsem žádnej nabíječ.“

Tehdy před mnoha léty jsem se jen stěží a s dlouhotrvajícím žalem smiřoval s jejím odchodem. Užili jsme si spolu spoustu nádherných chvil a najednou byla pryč, myslel jsem, že už ji nikdy v životě nespatřím.

Jedny jsou nádherné, až se oči přecházejí, pyšní se na výsluní. A druhé? Ty se skromně krčí někde v ústraní a při pohledu na ně se nám dech rozhodně nezatají. Avšak i ony oplývají svou skrytou krásou.

Josef se po dlouhých hodinách probral. Ztěžka otevřel oči a usmál se na svou snachu: „Děkuju Ti za všechno, Jitko.“ Jemně vzala jeho ruku do svých dlaní a pohladila ho očima. Přístroj nad postelí se rozezněl smutným táhlým tónem.

„Irenko, strejdovi Jardovi bouchla petarda v ruce a vypadá to dost blbě, zrovna ho vodvezla houkačka... Ne, nevolej si taxík, teď je celej národ vožralej a ještě by se ti něco mohlo stát. My to tu nějak zvládnem.“