Jan Pražák
Květa a telefonní nabídky
„Dobrý den, Květa Nováková ze společnosti Mobomaxo, měl byste chviličku času? Ráda bych vám nabídla naše nové výhodné tarify...“
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)

„Dobrý den, Květa Nováková ze společnosti Mobomaxo, měl byste chviličku času? Ráda bych vám nabídla naše nové výhodné tarify...“

„Jakou vysokou školu studuje ta tvoje Miluška? Nechodíte spolu náhodou na medicínu? Jé, to bych byla ráda.“ Nebylo to zdaleka poprvé, co se mamka snažila z Jindry zvědavě vytáhnout nějaké podrobnosti o jeho děvčeti.

V zámku zarachotil klíč. „Lenko, pocem!“ Ozvalo se hromovým hlasem, až sebou cukla. Odložila vařečku a se sklopenou hlavou se odevzdaně vydala vstříc následujícím okamžikům.

„Finančně zajištěný rozvedený bezdětný pětatřicátník sportovní postavy a rodinné povahy hledá partnerku odpovídajícího věku, dítě není překážkou. Značka: Tentokrát už na celý život.“

Poslouchat cizí rozhovory se nemá, to přiznávám. Jenže uši víčka nemají, a tak když si ta mamina se svým asi dvacetiletým synem sedla přímo naproti mně na dvojsedačku v autobusu, nemohl jsem je neslyšet.

„Ještě jednou a poletíš!“ Zahřímala Vlasta na svou podřízenou Milušku poté, co objevila drobnou kosmetickou chybičku na objednávce.

„Celý život jsem pro tebe chtěla to nejlepší. Už v dětství jsme ti s tatínkem vybrali vhodné kamarády, aby ses nespustil s nějakou partou uličníků.“

„Zase ten sníh.“ Vzdychla si Vlaďka, když o šesté ranní usedla do kabinky řidiče své oblíbené devítky. „Ale co, vždyť tramvaj je vlastně to jediné, co mi zbylo ze života.“

Spolužačky a nerozlučné kamarádky na základce zavál čas každou jinam. Po létech na sebe narazily čirou náhodou.

„Tak takhle nějak se to říká a pro mě to platí úplně přesně.“ Dumal Franta, když se vzbudil do ranního šera na Boží hod vánoční, zatímco Maruška vedle něj ještě zhluboka oddychovala spánkem spravedlivých.

Jiřina měla toho dne kulaté narozeniny. Dorazila domů dřív a celá se načinčala pro svého Jardu. Byla zvyklá, že o každých jejích narozeninách doslova rozrazí dveře, sevře ji do náručí a hned ji potěší nějakým krásným překvapením.

Má za sebou náročný den, autobus z okraje města domů jí jede až za půl hodiny. Skočí se podívat po farmářských trzích po něčem, co by spíchla k rychlé večeři. Jenže u sebe nemá hotovost, tak ještě honem k bankomatu.

Prohlásil, sotva vstoupil do dveří a hned ve své kritice pokračoval: „Copak nevidíš, co máš na hlavě? Slova hřeben nebo kartáč ti asi nic neříkají.“

„Potřebovala bych ještě jeden víkend,“ povzdechla si Marta své kolegyni a kamarádce Kláře v pondělí ráno. „Neříkej, že ses tak vyřídila na kole, když bylo takové hnusné počasí?“ S úsměvem vyzvídala druze jmenovaná.

„Aspoň jednou v životě bys měl vyzkoušet, jaké to je s jinou ženou. Vždyť jsi měl před Květou jen pár zkušeností, které ani nestály za řeč.“ říkávalo čas od času Jirkovi jeho horší já.

Jana je šarmantní šedesátnice, matka tří dávno dospělých potomků, kteří se se svými rodinami již dávno rozprchli po širém světě.

Už delší čas, asi tak od loňského podzimu se mě moje manželka snažila přesvědčit, že bych měl obměnit svůj kalhotový park.

Vláďa je embryo vědce, jaké známe z klasických filmových komedií. Ve svém oboru bude jednou skutečným machrem, ale pro praktický život je naprosto nepoužitelný.

Ještě před pár léty bylo pro Radku krajně riskantní vstoupit do svatyně její náctileté dcery Jarmily.

Hanka se stydí. Stydí se, protože navzdory svému vysokoškolskému vzdělání sedí v pokladně na nádraží ve velkém městě a svoji práci považuje za podřadnou.