I když… otevřený rasismus je prorostlý celou společností.
Stejně jako nacisté a komunisté
V pediatrické ordinaci Markéty Feninové, provozující praxi v západočeské Aši, se v pátek 29. listopadu objevila cedulka s upozorněním, že doktorka odmítá registrovat romské pacienty. Cedulka umístěná v čekárně obsahovala vzkaz: "S ohledem na zvyšující se agresivitu Romů s okamžitou platností tyto neregistruji.” Lékařka ji odstranila až po domluvě se starostou.
Její počínání by bylo pochopitelné, kdyby nechtěla registrovat konkrétní lidi, pokud ti na ni byli skutečně agresivní. Paušalizace na všechny Romy bez rozdílu je ovšem rasistickým výkřikem hlásajícím kolektivní vinu. Připusťme, že to paní doktorka napsala ve vzteku či v rozhořčení, tím spíš však vyšly najevo automatismy či stereotypy uvažování ve střední Evropě běžné: hodíme to na všechny.
Žádnému z takto jednajících lidí přitom nedochází, že úplně stejně uvažovali nacisté vůči Židům, Romům, demokratickým Čechům i Slovákům. A komunisté vůči každému, kdo neměl „dělnický původ“. Následky takového počínání přitom znají všichni - na konci čeká týrání a smrt těch, kteří byli naházeni do jednoho pytle. Holocaust nezačal až v plynových komorách, ale v momentě, kdy společnost přijala jako normu, že je správné diskriminovat některou z menšin jako celek.
„Romská drzost“
Horkou chvilku zažila romská rodina ve slovenské obci Nižná Myšľa, která měla „tu drzost“ (jak se vyslovila jedna starousedlice), že koupila dům v jedné čistě bílé obci a dokonce se do něj i nastěhovala. Slovenští Knedlíci se vzbouřili, chtěli kvůli tomu odvolat starostu a dávali to za vinu i realitnímu makléři. Sousedka Romům vyhrožovala, ať se neopovažují chodit na ulici. Ta rodina přitom vydělala na koupi domu tvrdou prací v Británii, jak řekl makléř.
To není čistě slovenská záležitost, čeští Knedlíci za těmi sousedními nezaostávají. Už před lety jsem popsal případ starší paní z Orlové, vdovy, která se starala o vnuka postiženého mozkovou obrnou. Bydlela v domě, který patřil RPG Byty, ve zdravotně závadném bytě. „Prý je to byt první třídy – komfort, přitom sem zatéká, v ložnici a v koupelně mám na zdi plíseň, v kuchyni kvůli vlhkosti neustále opadávají kachličky a navíc tu mám zavedenou jen studenou vodu,“ řekla mi ta paní. Přes realitní kancelář získala byt v paneláku v jiné části Orlové.
Přišla se na něj podívat, líbil se jí a s agenturou domluvila, že se tam s vnukem nastěhují. Před domem ji při stěhování čekali místní nájemníci. Ti sepsali petici, že v domě nechtějí Romy a paní s vnukem odmítli vpustit do domu. Na policii jít nechtěla, doufala, že se to může časem změnit. Ocitla se na ulici, protože v rámci přestěhování dala výpověď v bytě firmy RPG Byty.
Tato firma jí nakonec ten samý byt znovu pronajala, v ten samý den, kdy se z něj vystěhovala. Zvýšila však o několik set korun nájem. „Vychovala jsem pět dětí, šestnáct roků makala na šachtě, ani manžel ani já jsme nebyli nikdy trestáni, nikomu nic nedlužím, všechno zásadně platím včas, ale pořád se mnou někdo zachází jako s méněcenným člověkem.“
Knedlíkovská „logika“
Stanislav Tomáš byl 19. června 2021 zadržen v Teplicích policisty, kteří mu několik minut klečeli na krku a nohou. Videozáznam z incidentu se rychle rozšířil na sociálních sítích a vyvolal protesty Romů. Policie následně prohlásila, že smrt byla způsobena intoxikací drogami, nikoli samotným zákrokem. Tyto závěry však byly zpochybněny nezávislými odborníky i právními zástupci rodiny. Všechny české instituce, jimiž to prošlo, shledaly zásah policistů v pořádku, ale případem se zabývá Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.
„Poté, co jsme vyčerpali všechny vnitrostátní opravné prostředky, doufáme, že se Stanislavu Tomášovi dostane spravedlnosti u štrasburského soudu,” řekl Đorđe Jovanović, předseda Evropského centra pro práva Romů, „tento případ ukazuje nejen na dlouhodobý problém policejního násilí vůči Romům, ale i na absenci čehokoli, co by připomínalo nezávislé, nestranné a důvěryhodné vyšetřovací postupy.”
A právě o to jde. České instituce, Generální inspekce ozbrojených sborů, státní zastupitelství a soudy, leckdy jednají podle knedlíkovské „logiky“. Tu skvěle parodoval spisovatel Jaroslav Hašek ve svém Švejkovi, když popisoval scénu z vězeňské vazby po atentátu na arcivévodu Ferdinanda v Sarajevu: „Já jsem nevinnej, já jsem nevinnej,” opakoval zježený muž. „Kristus Pán byl taky nevinnej,” řekl Švejk, „a taky ho ukřižovali. Nikde nikdy nikomu na nějakým nevinným člověku nezáleželo. Maul halten und weiter dienen! (Drž hubu a koukej sloužit) - jak říkávali nám na vojně. To je to nejlepší a nejkrásnější.” Švejk si lehl na kavalec a spokojeně usnul.
Takových případů, v nichž existují pochybnosti o způsobu zadržování osob ze strany policistů, je víc. Vzpomeňme třeba na 26letého Roma z Děčína, který trpěl schizofrenií. V roce 2011 ho u něj doma zadržovala policie už v momentě, kdy se zklidnil, za pomoci paralyzéru i zakleknutí, muž následně v sanitce zkolaboval. Podařilo se ho oživit, ale za několik dní zemřel v nemocnici. I tehdy podle inspekce zásah proběhl v pořádku.
Bílá spravedlnost
Slovenská justice proslula pozoruhodným přístupem k pachatelům rasistických zločinů. Hurbanovo v červnu 2012 prožilo tragédii. Milan Juhász, 51letý městský policista, zastřelil tři Romy a další dva postřelil. Všichni byli z jedné rodiny. Za trojnásobnou vraždu a pokus o vraždu dalších dvou lidí byl odsouzen k devíti letům vězení a psychiatrické léčbě.
Prokurátor se neodvolal, přestože od počátku tvrdil, že Juhász si vraždu připravoval a že u něj nešlo o zkratovité jednání. Po přečtení vágně formulovaného psychiatrického posudku náhle otočil o 180 stupňů a sám navrhl nízký trest. A soudce na to kývl. Jen obhájce požadoval úplné osvobození kvůli náhlému, „z nebe spadlému“ pomatení jeho klienta. Jak by asi u soudu dopadl vrah, který by zabil tři počestné občany Nižnej Myšľe?
Slovenští vrazi Romů jsou prostě nepříčetní nebo mají sníženou svéprávnost. Ke zběsilé vraždě došlo na košickém autobusovém nádraží v roce 2010. Dvacetiletý student Andrej K. čekal na autobus. Přistoupil k němu Rom a žebral o peníze. Mladík vytáhl z kapsy nůž a čtyřicetiletému Zoltánu Z. zasadil 22 bodných ran. Soud ho pustil bez trestu na svobodu.
Trestní řízení v této věci bylo podivné od 1počátku. Student byl napřed obviněn z ublížení na zdraví – 22 bodných ran s následkem smrti nepochybně oběti na zdraví ublížilo, především ho však zbavilo života. Vyšetřovatelé se k této logice přeci jen propracovali, a zpřísnili právní kvalifikaci na "obzvlášť závažný zločin vraždy". Prokurátor přesto nechal pachatele na svobodě, zřejmě shledal, že "slušnému bílému studentíkovi" by vazba neslušela.
Vrchol případu ovšem nastal až před soudem, kde vypovídaly dva dvoučlenné týmy znalců – psychiatrů. První tým tvrdil, že student se v okamžiku útoku nacházel v patologickém afektu, v mrákotném stavu, se zánikem rozpoznávacích a ovládacích schopností. Druhý tým sice připustil, že mladík v reakci na stres konal v afektu, ale jeho ovládací a rozpoznávací schopnost byla pouze snížena. Soud tedy požádal o verdikt třetí dvojici znalců. Ti prý zjistili, že Andrej K. netrpí žádnou duševní chorobou ani poruchou, "v určitém zlomku sekundy se však nacházel pod vlivem přechodné bludové psychotické poruchy".
Ochranné léčení však znalci mladíkovi nenavrhli, protože podle nich nebyl duševně nemocný. Ten samý prokurátor, který pro vraha nežádal vazbu, nyní sám soudu navrhl jeho osvobození pro nepříčetnost. Soud tedy propustil pachatele na svobodu na základě tvrzení jedněch psychiatrů, přičemž druzí psychiatři tvrdili, že vrah si uvědomoval, co dělá.
Mezinárodní den Knedlíků
Možná bychom měli vymyslet úplně jiný mezinárodní den, třeba oslavu českých a slovenských Knedlíků. (Knedlíkem s velkým K na začátku mám na mysli bílého tvora bez srdce a mozku, který nepochybuje o vlastní nadřazenosti – nemyslím tím tedy všechny Čechy a Slováky, ale pouze ty, kteří se tak chovají.)
Panečku, to by bylo jásotu v ulicích.
