Náboženský život v Africe je mimořádně bohatý, leč orientace v něm poměrně složitá: vedle dobře známých náboženství je v Africe – zejména v subsaharské oblasti – nepřehlédnutelné množství méně známých náboženství, kultů a jejich synkretismů. V této epizodě nabídnu pohled na některé z nich v západní Africe, v těch následujících se vydáme do dalších světových stran. Je také nutné předeslat, že většina tradičních afrických náboženství se v současné době nějak vztahuje ke křesťanství nebo islámu, případně k oběma monoteismům dohromady jako je tomu například u jorubského náboženství vzhledem k nigerijskému chrislamu.
Náboženství abwoi
Abwoi je tradiční západoafrické náboženství s centrem ve střední Nigérii vyznávané zejména etniky Adara, Atyap, Bajju, Bakulu, Batinor, Ham a Irigwe. Nejlidnatější africká země – Nigérie – je etnicky, jazykově i nábožensky natolik bohatá, že to v globálním kontextu téměř nemá obdoby; nelze byť jen vyjmenovat všechna nigerijská náboženství, proto zmíním jen vybraná. Encyklopedické informace uvádějící, že 53,5 % obyvatel Nigérie jsou muslimové a 45,9 % křesťané, je velmi zkratkovitá, téměř černobílá a rozhodně nevypovídající o mimořádně pestré nigerijské náboženské realitě. Tradiční náboženství zde doslova kvetou, ovšem pravdou je, že mnozí lidé je často vyznávají bez směšování spolu s křesťanstvím či islámem (vícečetná náboženská identita) nebo s oběma dohromady v synkretismu nazývaném chrislam a další velká množina lidí tradiční náboženství a jeden z velkých monoteismů rozličně synkretizuje.
Mýtů o původu náboženství abwoi jsem zaznamenal více, vzájemně si však protiřečí, což je ale v případě ústně předávaných tradicí v rozlehlejších oblastech poměrně běžné. V abwoi jde v podstatě o kult předků, který je vyhrazen pouze zasvěceným dospělým mužům. Předkům se pravidelně odevzdávají oběti – nejčastěji pokrmy nebo alkohol. Mají zajistit jejich přízeň a přímluvu v božské sféře. Iniciace dospívajících chlapců symbolizuje proces smrti a znovuzrození. Iniciovaní muži nikdy nesmí tajemství kultu prozradit ženám; pokud by tak učinili, byli by za trest nabodnuti na ostrý kůl, což byla typická poprava v této oblasti. Tím pečlivě střeženým tajemstvím je mechanismus, kterým se vyvolává dojem hlasu duchů. Sofistikované zařízení je vyrobeno z tykve, bambusových stonků, pavučin a dalších, aby byl vyvolán zvukový efekt hlasu ducha ve svatyni.
Kult předků je přítomný ve většině tradičních afrických náboženství. K Nigérii doplním, že jde o oblast pro našince poměrně nebezpečnou s velmi vysokou kriminalitou. Sólové cestování po zemi vyžaduje velkou odolnost a tvrdost při konfliktech.
Náboženství akan
Náboženství akan – někdy nazýváno také akom, v překladu proroctví – je tradiční západoafrické náboženství stejnojmenného etnika žijícího zejména v Ghaně a na Pobřeží slonoviny. Akan je polyteistický systém, který zná nejvyššího Boha stvořitele, jenž je člověku nedostupný, nekomunikuje se světem, a vedle něho zná množství nižších bohů, kteří jsou člověku dostupní, lidem pomáhají, a právě k nim lidé směřují své modlitby. Nejvyšší Bůh má různá jména: Nyame, Nyankopon, Brekyirihunuade (všemohoucí), Odomankoma (nekonečný vynálezce), Obadae (stvořitel) a Anansi Kokuroko (velký návrhář nebo velký pavouk). Zaregistroval jsem i názor, že Bůh stvořitel je součástí božské triády, kterou tvoří Nyame, Nyankopon a Odomankoma. Velmi známé je božstvo Anansi, které na sebe často bere podobu pavouka a vystupuje také jako moudrý podvodník. Náboženství akan je v mnohém podobné jorubskému náboženství, které je ovšem natolik zajímavé a komplexní, že zaslouží samostatný článek.
Podobně jako v náboženství akan je i v mnoha okolních tradičních náboženstvích a kultech nejvyšší Bůh často člověku nedostupný a vzdálený, pročež se s ním lidé snaží komunikovat prostřednictvím nižších bohů či duchů. Naproti tomu například v náboženství etnika Edo v Nigérii je nejvyšší Bůh jménem Osanobua Noghodua přítomen všude, ve všem a vždy. Rozhodně tedy nelze zobecnit, že tradiční západoafrická náboženství považují nejvyššího Boha vždy za nedostupného a vzdáleného, přestože je pravdou, že mnohá náboženství to takto chápou – nikoli ovšem všechna. Cestování po Ghaně je bezpečné, levné a jde o jednu z mála zemí západní Afriky, kde se cestovatel domluví anglicky.
Mýtus etnika Efíků o stvoření světa
Mýtus o stvoření světa, který se vypráví v etniku Efíků žijících zejména v Nigérii a Kamerunu, představuje boha Abasiho, bohyni Ataiu a stvoření prvních lidí. Mýtus popisuje, že stvořitel Abasi nejprve stvořil zemi a později první lidi: muže a ženu. Abasi nenechal první lidi žít na zemi, neboť zamýšlel jejich existenci na nebi; Abasiho manželka Atai však nesouhlasila a trvala na tom, aby muž a žena žili na zemi. Abasi tedy na její žádost umožnil lidem žít na zemi, ale nařídil, aby si lidé nepěstovali své vlastní plodiny, ale aby jedli na nebesích, kdykoli zazvoní nebeský zvonek. Abasi také nařídil, aby se muž a žena nerozmnožovali; tento druhý pokyn byl dán proto, aby lidé na Abasiho nikdy nezapomněli. Každý den zazvonil zvonek a lidé navštěvovali nebesa, aby povečeřeli s Abasim. Zákaz pěstování plodin na Zemi poprvé porušila žena; pěstovala rostliny a používala je k přípravě jídla, které podávala muži. Muž a žena později porušili také Abasiho druhý zákaz.
Při jednom nebeském zazvonění přišel muž sám – Abasi se jej zeptal, kde je jeho žena, muž zalhal a řekl, že se necítí dobře. Ve skutečnosti ji skrýval, protože byla těhotná. Žena porodila syna a později také dceru. Abasi si byl dobře vědom toho, co se na zemi stalo, a řekl bohyni Ataie, že lidé porušili jeho zákony a zapomněli na něj. Atai ujistila Abasiho, že lidé na něho nikdy nezapomenou a poslala do světa smrt. Některé verze příběhu vypovídají, že Atai přímo zabila muže a jeho ženu, zatímco jiné verze vypovídají, že Atai poslala do světa chaos a smrt.
Ijawské náboženství, odinala a Asase Ya
Ijawské náboženství je tradiční náboženství etnika Ijaw v oblasti delty řeky Niger v Nigérii – klíčový je v něm kult předků. Nejdůležitější božstva jsou vodní duchové nazývaní owuamapové. Důležitý je také věštecký systém igbadai. Při rituálních tancích v maskách mají být tanečníci pod vlivem vodních duchů – je zde cítit nemalá podobnost s vodunem (kterému zde již byl věnován samostatný prostor) a jorubským náboženstvím. Duch se tanečníka při rituálu zmocní a plně jej ovládá; sám si určí, kdy tanečníka opustí. V deltě Nigeru byl rozšířen také kult hada, zároveň je zde přítomen vodun, jorubské náboženství a mnoho kultů vodních božstev.
Ve stejné oblasti je možné nalézt tradiční náboženství odinala, které je rovněž velmi podobné jorubskému náboženství. Z četných kultů plodnosti zmíním například kult bohyně Asase Ya, které jsou v Ghaně přinášeny časté oběti za plodnost země i lidí – bohyně je také ochránkyní duší zemřelých.
Náboženství etnika Serer
Komplexní tradiční západoafrické náboženství etnika Serer se někdy nazývá také Fat Roog (v překladu „cesta božství“). Je přítomno v Senegalu a Gambii. Dnes je ovšem přibližně 85 % Sererů muslimského vyznání. Sererské náboženství uchovává prastaré písně a básně, vyznačuje se obětí božstvům a duchům, iniciačními obřady a rozvinutou kosmologií a astronomií. Vedle nejvyššího Boha nazývaného Roog existuje celá řada dalších bohů nižšího řádu a také rozliční duchové, v islamizovaných oblastech nahlížení jako džinové. Bohu Roogovi se často obětuje u paty kmene velkého stromu, nejčastěji baobabu, ale i na domácím oltáři nebo ve svatyni. Roog stále sleduje všechny lidi, ovšem dostupný je jen zasvěceným velekněžím. Člověk má podle sererského chápání svobodnou vůli a sám se rozhoduje, zda bude žít v souladu s tradicí, duchovně a mravně nebo naopak. Po smrti bude člověk spravedlivě souzen. Běžní lidé adresují své modlitby duchům a zemřelým předkům, kteří jsou chápáni jako prostřednící mezi lidmi o božskou sférou.
Duše člověka je v sererském náboženství chápána jako nesmrtelná a Sererové věří také v možnost reinkarnace, podobně jako Jorubové. V rámci náboženství existuje tajná společnost Saltigue. Tajné společnosti jsou v tradičních afrických náboženstvích běžné, jejich zasvěcenci často dohlíží na obřady i dění ve spirituální sféře a chrání lid před čarodějnictvím. Při náboženských slavnostech sererského náboženství dochází mimo jiné k věštění a výkladu věštby přítomným. Dnem odpočinku je pondělí, ve čtvrtek se nesmí konat kulturní události. Dříve byli významní jedinci mumifikováni a pohřbíváni v hrobkách pyramidového tvaru spolu s mnoha hodnotnými předměty. Prastaré kamenné menhiry – které jsou v oblasti dosud k vidění – vztyčovali pravděpodobně předchůdci Sererů. Sererové chovají ve zvláštní úctě nejjasnější hvězdu noční oblohy Sirius, podobně jako malijští Dogoni. Pěticípá hvězda je také sererským posvátným znakem, pročež se mnozí negramotní Sererové podepisují právě znakem pěticípé hvězdy.
Cestování po Senegalu a Gambii není obtížné, je i vcelku bezpečné. Ochránci zvířat zde budou mimořádně psychicky strádat, neboť tradičním dopravním prostředkem je zde jakási koněm tažená rikša a Senegalci se ke koním, ale i k ostatním zvířatům chovají nesmírně brutálně. Většinově islámská země je stále bohatá na původní náboženství a lze zde studovat několik zajímavých synkretismů i mystickou linii islámu – súfismus.
Náboženství juju
Juju je tradiční nigerijské náboženství, systém věštění a čarodějnictví. Jedná se o komplexní magický systém, jehož zasvěcenec může sílu, kterou ovládá použít pozitivně nebo negativně. Juju se v Nigérii hojně používá při uzavírání smluv a vymáhání smluvních dohod. Někteří autoři zastávají tezi, podle které uvnitř náboženství juju existuje skrytá větev čarodějnictví juju. Zatímco obřady juju jsou veřejné a bývají slaveny ve městech, v jednoduchých chrámech (většinou je to běžný domek), čarodějnické rituály jsou běžnému věřícímu nepřístupné, jsou provozovány daleko od lidí v tajných svatyních, povětšinou hluboko v lese. Zde často teče krev obětí, hovoří se i o obětování dětí. Zdá se tedy být přesnější diferencovat mezi náboženstvím juju a čarodějnictvím uvnitř náboženství juju, protože mnozí vyznavači juju běžně s čarodějnictvím do styku nepřijdou. Na druhé straně je faktem, že čarodějnictví je nedílnou vnitřní součástí juju.
Čaroděj zodpovědný za platnost uzavírané smlouvy mezi dvěma lidmi či skupinami provádí u smluvních stran složitý rituál: začíná zaříkáváním, obcházením, okuřováním; po zaklínání na člověka foukne bílý prášek, zaváže magický šál na hlavu, označí znameními na obličeji pomocí krve a bílého prášku, aby duch věděl, kdo je mu zavázán a podřízen. Poté člověka hladí po těle živou slepicí, kterou posléze zařízne a nechá ji vykrvácet na člověka. Duchové neznají hranic, božstva juju jsou nevyzpytatelná a čarodějové – podle Nigerijců – nesmírně mocní. Čaroděj se rituálem zmocní části ducha člověka vázaného smlouvou; tato část zůstává podle tamější víry u čaroděje a skrze ni je člověk zranitelný a ovladatelný.
Společné charakteristiky západoafrických náboženství
V tradičních afrických náboženstvích obvykle existují mezi nejvyšším Bohem a lidmi nižší božstva, která zprostředkovávají kontakt mezi lidmi a jim nedostupným nejvyšším Bohem stvořitelem. V západoafrickém vodunu lidé věří, že nejvyšší Bohyně stvořitelka (nebo Bůh stvořitel) Nana Buluku, stvořila nižší bohy Mawu a Lisu, kteří dokončili stvoření. Jejich božské děti potom stvořily lidi. V mnoha mýtech – např. u maliských Dogonů nebo u Winyeů v Burkině Faso – byli primordiální předkové tvořeni jako dvojčata, teprve později se rodili jedinci. Dvojčata jsou v mnoha náboženstvích uctívána jako svatá, neboť odkazují k původní harmonii stvoření. Někdy jsou také chápána jako vtělení božstva, ovšem v jiných náboženstvích jsou naopak chápána jako prokletí a v minulosti byla zabíjena. V západoafrickém vodunu jsou nahá dvojčata opačného pohlaví častým námětem fetišových figur obsahujících okultní sílu zvanou àzě.
Kvintesencí většiny tradičních západoafrických náboženství je oběť, jakožto korektiv harmonie v narušeném stvoření. Dřívější časté lidské oběti – lidská krev má největší magicko-symbolickou sílu – nahradily později oběti zvířecí, jejichž krev je nabízena božstvům či duchům nebo také předkům v rodové linii. Mýty obvykle vysvětlují, jak po stvoření světa došlo k narušení harmonie a jakými oběťmi lze harmonii obnovit. Některá etnika – např. Basariové v Togu a Ghaně – předávají mýty, podle kterých první lidé pojedli zakázané ovoce, podobně jako to známe z první knihy židovské Tóry, ovšem morální význam příběhu není stejný. Bůh lidi nepotrestal, jen ustavil nepřátelství mezi nimi, hadem a antilopou, která rovněž v příběhu vystupuje.
Cestování po západní Africe patří celkově k tomu obtížnějšímu. Zejména Mauretánie, Mali, Niger, jižní Alžírsko a severní Nigérie jsou cestovatelsky náročné, ovšem tato skutečnost je vyvážena mimořádným náboženským, kulturním a etnickým bohatstvím.
Autor na dvouleté cestě napříč Afrikou
Více v nové knize: HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
